Cizí články‎ > ‎

Život s vlčákem

Tomuto článku předcházelo setkání z jednou paní, která se naší čtyřce velmi obdivovala a následně mi poslala mail s několika otázkami. Původně jsem na ně chtěla odpovědět velmi stručně. A takhle to dopadlo:
Text © Lenka Dragonari, chovatelská stanice ČSV Šungmánitu-ha khoyáke

Jaký je československý vlčák

Vlčák je velice specifické plemeno (což by asi o tom svém řekl každý), takže se dá říct - co kus, to originál a každý má své - jako lidi.
My o nich mluvíme vlastně v obou variantách i jako "něco mezi". Formálně je to pes. Je to uznané psí plemeno, patří mezi pracovní a lidi posedlí cvičákem označení "vlk" většinou neradi slyší. No, my zas neradi slyšíme to označení "pracovní plemeno", protože jsme přesvědčeni, že je to plemeno spíš společenské. Už z podstaty vlka jako takového.

Vlk je zvíře velice společenské, bez druhů se neobejde a například slovní spojení "vlk samotář" je vyslovený nesmysl. Pokud se vlk dostane do pozice samotáře, je to nešťastné zvíře. Troufám si říct, že od té doby, co máme vlčáky, jsme se o vlcích dozvěděli mnoho a co nevíme, na to máme známé odborníky, kteří jsou vždy ochotni naslouchat a odpovídat na otázky.

Zpátky k vlčákům. Jak jsem řekla, říkáme jim různě, protože oni jsou fakticky opravdu obojí. Procentuálně se vlčí krev pohybuje cca od 25 do 30 %. Zdá se to málo, ale ve skutečnosti to z milého křížence dělá (aspoň podle mého názoru) víc vlka než psa. To, že vypadá opravdu jako vlk je důsledkem pečlivého výběru chovných jedinců. Toho by se asi dalo docílit i bez vlčí krve. Vlčí vlastnosti ale nezapře. Začíná to tím, že velmi málo štěká a místo toho vydává celou škálu nejrůznějších zvuků od tichého kňourání a "vzdychání" až po nefalšované vlčí vytí.

Pro koho se hodí

Další věc je, že se neobejde bez smečky - tu může tvořit další pes nebo člověk. To se taky říká o všech plemenech, ale o vlčácích to opravdu platí. Vždycky, když od někoho slyšíme, že má velkou zahradu a že by se tam pes měl dobře, je to pro nás signál, že takový člověk nebude dobrým společníkem. Záměrně používám slovo společník. Vlčák na velké zahradě bude trávit život tím, že bude ležet na rohožce u dveří a čekat, až se jeho společník objeví. Vlčák potřebuje trávit čas ve společnosti svojí smečky. Zrovna teď mám dvě holky vedle sebe na gauči a když je pustím na zahradu, stejně tu budou za dvě minuty zpátky. "Vyloučení" ze smečky je pro vlka i vlčáka ten nejhorší trest.
Dost často si člověk k prvnímu vlčákovi záhy pořídí dalšího.

Radši prodám štěně lidem, kteří bydlí v garsonce v paneláku a tráví čas chozením po přírodě než lidem s dvouhektarovou zahradou, kteří tráví život v kanceláři, u počítače, u televize a nevytáhnou paty z domu. U prvních bude mít pes spoustu zážitků, aktivit a bude rád, že je se svými lidmi. Nebude mít čas na lumpárny a bude mít zájem o to, co mu nabízí člověk. U druhých bude pes nešťastný, bude výt, škrábat dveře, škubat vše, co mu přijde pod čumák, vyhrabávat rododendrony a přemýšlet, kudy by zdrhnul.
A ve zdrhání jsou vlčáci mistři. Jedna naše fena zvládne skočit tři metry do výšky přes plot bez rozběhu. Druhá je perfektní v rozplétání pletivového plotu. Zatáhne za drát a během dvou sekund je na svobodě... Když byla malá, říkala jsem jí Copperfield. Uměla se dostat ze zamčeného kotce aniž by na něm bylo znát kudy ho opustila. Jednou se mi odepla ze řetězu aniž by rozšroubovala karabinu, dodneška mi to vrtá hlavou.

Lze nechávat vlčáka doma samotného?

Názory a zkušenosti se různí. Já jsem svoje holky doma nechávala. Pracovala jsem jako letuška, takže byly doma i docela dlouho samy. (Na opravdu dlouhou dobu, třeba když jsem odletěla na dva či víc dnů, dávala jsem je do psího hotelu. Naštěstí jsem narazila na člověka, který má psy opravdu rád a skočil by pro ně do ohně a pro vlčáky má neuvěřitelné pochopení a nadšení. Neprovozuje ten hotel jen pro peníze, ale hlavně pro psy.

Takže když byly holky doma samy, byly zavřené v "psím" pokoji, kde nebylo nic, než psí nábytek - matrace, misky, nějaké ty hračky a věci, u kterých nevadilo, že se zničí. Dostaly dostatek krmení (které stejně vyluxovaly hned jak jsem za sebou zavřela), tím pádem přišly na jiné myšlenky, než že jsem pryč a když si to uvědomily, byla jsem už tak daleko, že nemělo cenu dělat randál... Aspoň podle sousedů. To je ale jen moje zkušenost.

Ti další dva, které jsem vyvdala, nemůžou zůstat sami doma ani pět minut. Okamžitě spustí "dabing Klondiku" a vydrží to klidně celý den. Asi to bude tím, že od štěňátka nikdy nebyli sami, vždy s nimi byl buď můj muž nebo jeho bývalá.
Většinou majitelé "čévéček" popisují zkušenost, že ze začátku ničil pes vše na co přišel a po čase se různými metodami uklidnil. Někdy bylo třeba trochu přizpůsobit podmínky, jindy ne. Někteří nevydrží o samotě vůbec, jiní nemají problém strávit celý den doma na pohovce a nezničí vůbec nic. Někteří zdemolují byt, jiní "jen" vybílí ledničku nebo spíž, jiní si zalezou s hračkou do pelechu a celou dobu prospí. Někdo to zkoušel řešit klecí. Někteří vlčáci pochopili klec jako "doupě" a jsou v ní spokojení. Jiní ji rozebrali na prvočinitele.
Naši psi nemůžou zůstat sami doma ani chvíli, ale zas nemáme problém nechávat je v autě. Z nějakého důvodu je jim ten malý prostor příjemný. Prostě si lehnou a spí. Možná je to pro ně taky taková nora, ve které se cítí bezpeční. Takže tohle je jedna z otázek na kterou není jednoznačná odpověď.

Čekání u krámu jste sama viděla - sedí, a pozorují cvrkot kolem. Většinou. Občas se jim ale čekání zdá zbytečné a usoudí, že jdou za námi nebo se někam projít. Už ani nevím, kolik překousnutých vodítek (vazáků na koně) mají vlastně na svědomí. To taky ale dělají jen dvě z nich. Ostatní by to ani nenapadlo zkusit. Ovšem, ty dvě jsou zase schopné překousnout vodítko i těm dalším. O žebrání a vykrádání tašek kolemjdoucím ani nemluvím. Ukrást by se asi nenechali - k cizím lidem jsou obecně nedůvěřiví. Jedna je dokonce tak plachá, že by případného zloděje asi pokousala, než by se nechala odvést. No, jiná ale zase vítá každého bez rozdílu a láskou by ho "sežrala".

Čím naše psy krmíme

Co se týče žrádla, krmíme je hlavně masem. Osobně si myslím, že by se každý pes měl krmit především masem. Jednou je to masožravec... Přidáváme jim ale i kosti, nemáme problém s granulemi. Občas jim do krmení přimícháme jogurt, vajíčka, vývar, sýr nebo něco jiného. Vybíraví nejsou, to si při tom počtu nemůžou dovolit, takže sežerou opravdu všechno. Mají ale i své "chutě". Milují ovoce - od jablek přes mandarinky až po drobné ovoce jako ostružiny nebo borůvky, které s chutí sbírají přímo z keře. Dokonce žerou šípky. No a ta malá je takový labužník, že žebrá i kyselé okurky - a pochutná si na nich.
Maso jim nevaříme. Je to škoda a zbytečná práce. Vařením se většina hodnotných látek zničí. V přírodě mají vlci také vše syrové. Takže když to shrnu - rozmanitá strava s obsahem zeleniny, ovoce, mléka, klidně i ty granule a výrazná převaha syrového masa. Musím ale říct, že znám spoustu vlčáků, kteří jsou celý život na granulích a jsou zdraví, spokojení a dožijí se spousty let.

Zdraví

S těmi léčivy je to složité. Já jsem obecně (ačkoliv bývalá zdravotní sestra) odpůrcem umělých léčiv a speciálně antibiotik a co můžu, to nechám přírodě. Jsem přesvědčená, že zdravý člověk i zdravé zvíře si s nějakým tím neduhem poradí a získá tím imunitu pro příště. Kdybychom kvůli každé drobnosti vyráželi na veterinu, nedělali bychom nic jiného. Psi jsou jako děti - pořád si hrají, škorpí se a předhánějí se v tom, kdo vymyslí větší lumpárnu. Drobné kousance, oděrky, zatržené drápy a podobné ani nepočítáme, pokud se o nich vůbec dozvíme. Když jsou větší, vypláchneme dezinfekcí a necháme slinám - vlčáci se o sebe postarají navzájem. Veterinář by neudělal nic jiného (kousnutí se nešije kvůli riziku zánětu). Samozřejmě, že obrovská zranění, ze kterých crčí krev jsou trochu jiná kategorie, ale to se nám snad ještě nestalo.

Vlčáci nejsou moc tolerantní k narkóze. Vzhledem k tomu, že máme povinné rentgenování na dysplazii, tak se tomu aspoň jednou za život nevyhnou a většina z nich to zvládne, ale jsou i zkušenosti, kdy se vlčák rozhodl, že už se prostě z narkózy neprobere. Máma dvou našich psů málem zůstala "na stole" dvakrát. Její majitelka od té doby vždy trvá (když to musí být) na použití inhalační narkózy, která je sice dražší a méně účinná, ale zase je lepší na "probrání". Tahle nepříznivá tolerance je dobře vidět na jednom mém zážitku, kdy jsem nechávala fenu uspat právě kvůli rentgenování kyčlí. To obvinění ze zrady v jejích očích do smrti nezapomenu. Je na tom vidět i ta výše zmíněná závislost na druhovi - pes Vám natolik důvěřuje, že taková zrada je pro něj těžko pochopitelná. Doufám, že to, že se potom bez problémů probrala ji přesvědčilo, že bych jí nikdy nenechala ublížit. Jiní lidé si možná něco takového nepřipustí, ale když s těmi psy žijete a máte je až v posteli, všímáte si jejich signálů daleko líp..

Samozřejmě, některé procedury jako odčervení nebo očkování prostě absolvovat musí. V tomhle ohledu nemívají vlčáci problém. Spíš se jim většinou nelíbí prostředí veteriny a bílé pláště personálu. Dá se to celkem dobře vyřešit tím, že prostě občas na veterinu zajdete i "jen tak". Psovi ukážete veterináře, ten se s ním pomazlí, dá mu pamlsek a jde se domů. Správný veterinář by to měl pochopit a spolupracovat. Když ne, nestál by mi za to, abych k němu příště přišla s problémem.

Důležitost socializace

Obecně platí, a snažíme se to vždy novým majitelům vlčáků co nejdřív vštípit, že co nestihnete do tří měsíců věku štěněte, to pak musíte složitě dohánět a někdy se to už nepodaří. To zahrnuje i tuhle návštěvu u veterináře. Nemusíte tam jít až na očkování, můžete klidně dřív. Stejně tak vzít štěně do "provozu". Nemá cenu čekat až bude mít všechna očkování za sebou, imunitu má dobrou od narození a z mateřského mléka. Důležitější je, aby včas poznal to, s čím se pak bude setkávat celý život. Vlčák musí co nejdříve mezi lidi, mezi jiné psy, do metra, do vlaku, do auta, do kraválu, prostě poznat co nejvíce podnětů a seznámit se s nimi a hlavně zjistit, že nic z toho není nebezpečné a když ano, tak že člověk - vůdce smečky se toho nebojí a vyřeší to. Musí zjistit, jak se v jaké situaci chovat, na co dávat pozor, co smí a co nesmí, co se stane když... a to všechno musí zjistit do těch tří měsíců.

Výchova a výcvik

To se trochu týká i další otázky - chození u nohy a výcvik obecně. Dost často si lidé myslí, že začít s výcvikem se má až tak v půl roce. Rozhodně co nejdřív. Hlavně přivolání - s tím musíte začít dokud jste pro štěně středem vesmíru a u toho názoru ho i udržet. Je to ovšem práce na celý život, protože vlčák se bude vždy snažit o co nejvyšší postavení ve smečce a o co největší volnost. Vaše slovo pro něj musí být prostě svaté a nepřekročitelné - už kvůli jeho bezpečnosti. Když vyběhne za srnkou a namíří si to přes silnici, Váš povel musí být tak důrazný, aby pod to auto prostě nevlítl.

Akeenah
Musím se přiznat, že takhle dobře nemáme zvládnutého ani jednoho z nich. Lovecký pud mají velice silný a odnaučit je lovit je téměř nemožné, obzvlášť, když máte smečku. Chci tím říct, že vycvičit vlčáka jde, vyžaduje to ale spoustu trpělivosti, neotřesitelnou autoritu a nekonečnou důslednost. Musíte si uvědomit, že když jednou ustoupíte, vlčák už Vás zpátky nepustí. Alfa vlk nikdy neustoupí ze svých zásad. Co se nesmí, to se prostě nesmí a výjimky nejsou. Stejně tak nesmíte připustit výjimku Vy. Snadno se to říká, ale člověk je člověk a ty psí oči jsou tak dojemné, že ho stejně jednou na ten gauč pustíte a ten kousek od večeře mu dáte a nějakou tu lotrovinu mu odpustíte...

Znám vlčáky, co chodí vzorně u nohy a nikdy je nenapadne něco jiného. Znám vlčáky, kteří se nikdy nedostanou z vodítka. Znám vlčáky, co na cvičáku šlapou jak hodinky a na ulici jsou "nepoužitelní" a znám vlčáky, co jezdí metrem bez problémů, umí přejít silnici podle semaforu a na cvičáku se do figuranta prostě nezakousnou a nezakousnou. Těžko říct, co je lepší. Mně osobně líp vyhovuje, když se pes chová jako pes, občas si k něčemu čuchne, hraje si s ostatními, loví slepice a krade ze stolu. Vím, že ho musím hlídat, vím, v kterých situacích si mám dát pozor a co by asi mohl vyvést. Ale vím taky, že je to spokojené zvíře, které mě miluje a je rádo, že jsem s ním a že je ono se mnou a když se někam rozejdu, tak se třeba bude chvíli rozmýšlet, ale nakonec přecejen půjde za mnou.

Zkrátka, výcvik je sice fajn, ale výchova a pevný vztah je pro mě osobně důležitější. Vlčák se vycvičit dá, ale dá to práci. Například sestra našeho psa dokonce záchranaří. Jsou ale plemena, která se cvičí daleko snáz. (Ostatně, jak říká můj manžel, vždy je nějaké plemeno, které je na tu kterou činnost lepší než vlčák. Na druhou stranu asi neznám plemeno, které by bylo tak univerzální. Perfektní není v ničem, ale aspoň trochu umí všechno.
A toho vlka v sobě prostě má.

Pro nás, romantické duše s touhou vrátit se co nejhlouběji k přírodě a ctít co nejvíce z jejích pravidel je to opravdu ideální partner. Naučí Vás, že všechno má řešení, všechno nějak jde, ve všem se najde nějaká ta zábava a nic se nejí tak horké jak se uvaří. Ukáže Vám svět z takového úhlu, který "normální" lidé neuvidí. Připomene Vám, že musíte být pořád ve střehu a taky, že si s ním úžasně odpočinete. Prostě od každého něco. Vlčák patří k lidem, co mají dobré srdce a pevné nervy. A za lásku a trpělivost se odvděčí nekonečnou oddaností a důvěrou, krásným životem a spoustou neuvěřitelných, neopakovatelných a nezaplatitelných zážitků.

Tak, teď to vypadá jako propagační materiál. No, je spousta důvodů, proč si vlčáka nepořídit. Zdemolovaným bytem a zničenými nervy počínaje a válkou se sousedy konče. Ta hromada důvodů proč si ho pořídit je ale v porovnání s těmi negativy jako pyramida.


Comments