Konrad Lorenz: Kousek o psovi a kočce

Ještě po mnoha týdnech by bylo stačilo mé lehké pobídnutí, a malý buldok by byl kocourka usmrtil. Ale bez tohoto dovolení bylo kotě nejen úplně bezpečné, ale Bully by je byl dokonce proti každému jinému psu bránil; ne snad že by je miloval! Jeho postoj by se lidskými slovy dal vyjádřit asi takto: "Když ani já ve svém vlastním bytě nesmím tu zatracenou kočku zabít, pak už to teprve nesmí nějaký přivandrovalý hafan!"

Kotě od začátku neprojevovalo z Bullyho sebemenší strach, což ostatně znamená, že kočka "instinktivně" nerozumí mimice psí tváře. Neustále se pokoušelo si s nám hrát:třeba předstíralo přepad nebo, což bylo ještě lehkomyslnější, po něm chtělo, aby je honil, tedy škádlivě na něj skákalo a hned zase utíkalo pryč. můj dobrý Bully musel sebrat všechno své sebeovládání a celým tělem mu pokaždé probíhaly záchvěvy zadržované vášně.

O několik týdnů později Bully své  chování ke kocourkovi změnil. Buď došlo k náhlému obratu v citech, nebo se sbližování konalo jen za mé nepřítomnosti. Když jednoho dne Thomas psa vybízel, aby ho honil, mohl jsem pozorovat nejdřív s údivem, ale také s rozhořčením, jak se Bully zuřivě rozehnal za kočkou, která zmizela pod pohovkou. S tlustou hlavou vmáčknutou pod pohovku zůstal ležet a na mé rozhořčené zavolání reagoval jen čilým vrtěním svého zmrzačeného ocasu. Toto vrtění vůbec jednoznačně nevypovídalo, že by měl ke kočce přátelské pocity, neboť vrtíval pravidelně ocasem i tehdy, když se zakousl do protivníka a já jsem se pokoušel oba rváče od sebe odtrhnout. Vpředu vražedný stisk, vzadu přátelské vrtění - jak podivuhodná složitost duševních pochodů. Vrtění ohonem přibližně znamenalo: "Milovaný a ctěný pane, prosím tě, nezlob se, ale já teď toho sprostého čokla bohužel nepustím, i kdybys mě seřezal sebevíc nebo - bože chraň - kdybys na mě vychrstl kýbl studené vody."

Avšak toto vrtění takové nebylo. Když Bully konečně poslechl a vytáhl hlavu zpod pohovky, vyletěl odtud Thomas jako když ho vystřelí, vrhl se na psa, jednou tlapkou ho uhodil do šíje, druhou do tváře a zdola se ho pokoušel kousnout do hrdla, přičemž s námahou vyvracel hlavičku. Obě zvířata mi připomněla obraz Wilhelma Kuhnerta, na němž je zobrazen lev, který týmž způsobem zabíjí kaferského buvola. A nyní se stala podivuhodná věc: Bully na hru okamžitě přistoupil, přesvědčivě předstíral, že je zabíjenou zvěří, těžce klesl dopředu, poddal se malým kočičím tlapkám, převalil se na záda a chroptěl, jak to dovede jen veselý buldok nebo kaferský buvol, který je skutečně právě zabíjen.Když se mu pak zdálo, že už se nechává zbíjet příliš dlouho, převzal iniciativu, vyskočil a kocoura setřásl. Ten utekl, ale po několika metrech se dal od Bullyho dohonit, přičemž udělal kotrmelec, a nynízačala jedna z nejpůvabnějších her, jakou jsem kdy u zvířat viděl. Kontrast mezi černě se lesknoucím, těžkopádným, silným a svalnatým tělem psa a něžným, pružným, šedě žíhaným tělíčkem kotěte byl okouzlující.