Kočičí chlupy se majiteli vyskytují úplně všude, a tak jsem usoudila, že buď  zvýším své uklízecí nasazení a nebo bude praktické si pořídit kočku černou, jejíž chlupy nebudou tolik vidět. Jméno jsem pečlivě vybírala tak, aby hezky sedlo k psímu jménu Rakša, již čekajícímu na svou nositelku. Vybrala jsem výborně, ihned se nám obě zvířata perfektně popletla. Pes jménem Rakša, kočka jménem Šiva, fenka jménem Šiva, kocour jménem Rakša... Ale i to přešlo, jen Šiva získal několik jmen navíc (Mňau Mňourek, Labužník, Kocourek, Kočičák, Bídák, ***, ... ).

Šiva I.

Vlastně vůbec prvního několikaměsíčního černého kocourka jsem si přivezla z útulku zablešeného, ustrašeného, vychrtlého a - jak se ukázalo - smrtelně nemocného. Lehce bláznivé majitelky domu-útulku s desítkami nalezených koček čekajících na nový domov možná nevěděly, že onen neduživý kocourek, se kterým se dojatě loučily, má před sebou poslední týden života.

Dělali jsme, co se dalo, ale nakonec nám veterinář doporučil kocourka uspat. 

Miňončino sólo

Než jsem si mohla přivézt další černé kotě, musela jsem vydržet půl roku karantény bez kocoura, aby mi zase prakticky před očima neumřel. Během té doby mi dělala společnost potkanice Miňonka, která na kočičí nemoci netrpěla. Byla důvěřivá, čistotná, přítulná a zvídavá. Nekousala a milovala nakládanou kukuřici.

Šiva, pokus druhý

Vzhledem k tomu, že v tu dobu u chovatele ve Slivenci měly koťata dvě kočky najednou, těžko určit Šivovu matku, natož pak, který z mnohých kocourů v okolí asi tak bude otcem. K brance domku, kam jsme si přijeli vybrat kotě, mi naproti přiběhlo malinké šedé stvořeníčko, neohroženě v patách chovateli a jeho obřímu psovi. Bylo tedy jasné, že to bude to pravé kotě pro mě, nemluvě o tom, že žadné další kotě ani vzdáleně načernalé tam nezbylo:)

Jak to vypadá se psem

Šivovi jsme ukázali Rakšu hned co jsme ji přivezli, týden po něm. Na fotkách můžete vidět, jak se jeden druhého báli. Pak zvědavost na obou frontách pomalu vítězila... a už od prvního kontaktu kotěcího bříška s vlčími zoubky spolu vycházejí jako kočka a pes. 

Rakša se k Šivovi chová jako k nám, pokud není příliš rozdováděná. Když příliš stiskne, kocour se ozve. A když už to opravdu je příliš, jeho drápky na psím nose či ostré zoubky vyrábějící piercing na psím pysku vyloudí velmi překvapený psí nářek a strategickou přestávku v boji.

Šiva také už zjistil, že Rakša neumí lézt na stromy, ba co víc, když jí zamává ocáskem těsně nad nosem, velmi jí to rozčílí. Je rychlejší než Rakša, všude se může před čim dál větším psem schovat (kde jsou ty doby, kdy nám štěňátko prolezlo betonovou tvárnicí...), ale přesto se občas  nechává dohonit a kompletně ožužlat.
Obzvláště legračně oba dva vypadají, když Rakša Šivu dohoní v momentě kdy on je už už schovaný v díře, ale nestihne schovat svůj huňatý ocásek. Zaň je lapen Rakšou a vztekle prskající vytažen ven, instalován mezi přední packy a systematicky oslintáván.

S věkem se Šivík nučil velmi dobře Rakšu číst. Ví, kdy má Rakša náladu ho honit, a to pak kocourek chodí do světa svýma chráněnýma cestičkama pod terasou, za zahradním domkem, lesíkem, křovím. Souhrnně tomu říkáme, že kocour "chodí kanálama."

Jindy si ale naopak může frajersky pomalým krokem Rakšu obejít, když ona odpočívá a je líná jen otevřít oko.

Nastávají občas i situace, kdy oba dva mají mírumilovnou náladu a jen se vzájemně očichávají a kocour se lísá k Rakše, ocáskem pod čumák.

Jak to vypadá s myškama

Svou první myš chytil 7. prosince 09´ čili asi ve čtyřech měsících a od té doby už nepřestal být velkým lovcem.

Já jsem přečetla celou hromadu webových stránek o kočičím krmení, abych se dozvěděla, že ve výsledku se vlastně usiluje kočkám dát denní krmnou dávku složením co nejvíce se podobající 8 myší. Když mi Šiva začal myši nosit dárkem před dveře a následně si s jeho úlovky hrála Rakša, upustila jsem od tabulek s procentuálním podílem taurinu v různých typech masa a úvahách nad podíly vápníku a fosforu a rozhodla se víc a víc spoléhat na přírodu. (Jak mi někteří z rodiny radili už od začátku:)

Spotřeba granulí se výrazně snížila po té, co jsem výrazně snížila nároky na značku. Granule - téměř nedotčené - tedy každý den mizely ve vděčném a bezedném vlčím chřtánu. Zato pro kuřecí srdíčka Šiva i nadále riskuje kličkování mezi Rakšíma nohama a z kuřecích křidélek pravidelně zbývá pouze pečlivě ohlodaný zlomek nejsilnější kůstky. I na tuto kůstku si Rakša ráda počká.

Teď Šiva občas dostane běžné granule, občas mu přilepšíme masem (když se nám zdá příliš hubený a příliš hladově naříkající před ledničkou, chudinka malinká) a zbytek si obstará sám, což lze poznat podle toho, že už se nám nikde nepovalují ulovené myšky nebo nakousaní ptáčci - co uloví, to sní. Taky mu pravidelně vytahujeme klíšťata, a po každé takové operaci dostane něco na zub. Mléko, jogurt, tvaroh, smetanu, tavený sýr... a pak, že prej kočkám mléko způsobuje akorát nevolnost. Šiva si dá klidně tři plné misky a na ex.

Dál

Krom mléka má Šiva rád tkaničky, pomáhá při zavazování i rozšněrovávání, někdy zároveň.
Loví smetáky i mopy na podlahu, listí na zahradě, sněhové vločky i saze vyletující z komína.
Loví mušky, motýly i broučky. Když jednou připajdal s tlapičkou jako bambule, poznali jsme, že to zkoušel i na včeličky:)
O polední psí siestě občas uloví i Rakšin čumák, na zahradě si někdy troufne na moje kotníky, ruce mi přepadne ze zálohy z vedlejšího záhonku.
A je při všem k zulíbání. Navíc když soutředěně loví lidské ruce, vrhá se na nás sametovýma pacičkama s drápky ohleduplně schovanými.