Naše články‎ > ‎

Jak se žije s vlčími geny (2012)

V létě to budou 3 roky, co jsme si pořídili prvního psa do rodiny. Fascinace z ladného pohybu československých vlčáků nakonec převážila obavy z naší nezkušenosti i z čerstvé vlčí krve v jejich genech. Dnes tedy máme doma skoro dospělou „vlčici“ Rakšu - vychovanou atletku v plné síle. Jaké to je?

Zkusím něco přiblížit slovně, něco dokumentovat fotkami a videi své dcery a přidám pár úryvků z typických e-mailů různých pisatelů. Budu se přitom snažit nezapomínat, že ani z dobré znalosti jednoho psa nelze dělat unáhlené soudy o celé rase.

Rakša se nám pomnožila.

Plemeno vzniklo poměrně nedávným křížením německých ovčáků s vlky - naše Rakša má nejbližšího vlčího předka před 8 generacemi, v roce 1983. Tehdy to bylo čtvrté a poslední přidání vlčích genů do populace.

Jméno Rakša mimochodem vymyslel pan Kipling v dětské Knize džunglí pro odvážnou mámu vlčici. Možná už tehdy v dětství jsem zatoužil vlky blíže poznat. Určitě jsem ale netušil, že zrovna v dobách mých dlouhých večerů s tlustou knihou, plnou inteligentních zvířat a tajemných linorytů indické džungle, nějací zoufalí chovatelé v mé vlastní zemi zápolí s nezvladatelnou první generací kříženců vlčice a německého ovčáka - z prvního úspěšného spojení v roce 1958.

Dlouhé vlčí nohy a huňatá hříva v podivném světle před zimní bouřkou.

To vše je zajímavá minulost plemene, kterou by měl někdo povolanější popsat blíže, než jak se to dá zatím dohledat na webu. Já budu pokračovat naší, stále ještě dost zajímavou současností. Na divoké Rakšiny předky totiž nelze zapomenout, jsou na ní patrny na první pohled. Ale také schovány - pro nás laiky - na nečekaných místech.

Pohyb

Rakša měla Feryho celý den na hraní.


Rakša je ten menší pes.

Těžko začít něčím jiným, než vlčím pohybem. Dvakrát denně nás okouzluje na pravidelných procházkách a občas na celodenních výletech.

Plemeno mělo obrovské štěstí, že hlavním impulsem ke křížení německých ovčáků s vlky byla snaha vrátit psu něco z původní vlčí odolnosti, vytrvalosti a zdraví. V prvních generacích kříženců tedy nerozhodovala srst, či barva očí. A výsledek stojí za vidění - vyhledejte si pár videí s dovádějícími (československými) vlčáky na YouTube.


Setkání rodiny ve sněhu: otec Rakši letící, bratr zády k fotografovi kousající.


Srážka s obrovským vlčákem: „Jak to, že tohle zvíře nejde povalit?“

Základní způsob Rakšina pohybu je vytrvalý klus rychlostí něco nad 11 km v hodině. Lidská chůze je pro ni moc pomalá. Zato kolo, to je ideální doprovodné vozidlo. Pravda, ne vždy...

Tak už na to došlo. Seběhlo se několik neškodných okolností současně a letěl jsem přes řidítka. Nakonec nic vážného, jen odřená brada a zkažená pověst ve vsi i na policii :-).


Takže:

  1. Jak teď Rakša hárá, tak jsem si ji nechal pro jistotu na vodítku.

  2. U Jodlů neměli zavřená vrata a přilepil se na nás pes Falko, známý tulák a proutník.

  3. Dostal jsem nápad, že mu ujedem - Rakša se tak jednou proběhne bez omezování, a malý a starý Falko toho brzy nechá.

  4. Vyrazili jsme ke mlýnu, což je z kopce, takže Rakša cválala pěkně rychle.

  5. U Koudelkovic statku stálo policejní auto, tak jsem se ohlíd, jestli můžem zpomalit. Ovšem Falko byl těsně za námi! Tak jsem zrychlil.

  6. A do toho před nás vběhl na silnici Rakšin kamarád Rin.


Pak už to bylo rychlé: Rakša vypálila vstříc Rinovi, já ji pravou rukou brzdil vodítkem a levou rukou přibrzdil přední brzdu. Najednou jsem ležel na břiše na asfaltu, pár metrů od policejního auta a na zádech kolo. Ale Rakšu jsem nepustil :-).


Z auta vyskočila policistka, jestli nepotřebuju „pomoci a chránit“, a od statku přibíhala skupinka známých pejskařů, že jim Rin utek za Rakšou. Hned druhý den na mě jeden z nich zdálky volal, proč prý dnes nejedu na kole...


Rakšin klus je především ekonomický. Žádný zbytečný pohyb trupu, páteř prakticky nehnutě pluje vpřed bez kroucení či nadskakování, jen nohy kmitají těsně nad terénem. Ani po mnoha kilometrech Rakša nevypadá vyčerpaně. V hlubším sněhu upraví rychlost klusu tak, aby zadní nohy dopadaly do děr vyšláplých předníma nohama. Na tomto videu (od času 0:09) můžete vidět její klus zpomaleně.

Může navíc klusat trvale s hlavou ve stopařské poloze: nos u země, oči hlídající, co se kde pohne, uši jako pohyblivé radary skenující celé okolí. Většina psích plemen v této poloze špatně vidí vpřed díky jinému zakřivení lebky.


Stopařská poloha vlčí hlavy.

Každé ucho může pracovat samostatně. Když jedeme s kolem novým terénem, běží Rakša svým vytrvaleckým stylem vpředu, mírně vzrušená, všechny smysly namířené vpřed. Jen jedno ucho natočí zpět, aby svou rychlost řídila vzdáleností mého kola.

Při chůzi se páteř mírně prohybá do stran, při klusu se páteř nepohybuje. Ovšem při cvalu a trysku pracuje především páteř. A jak! Páteř se stává prodloužením nohou i hlavním kloubem pádícího těla.


A je to úchvatný pohled, což se nejlépe pozná z udivených reakcí cizích lidí...

V lese za Třebotovem jsme potkali velkého psa. Bylo to nějaké to populární plemeno: buď obtloustlý labrador, nebo howawart. ... Pes se ale nebál, naopak zle na Rakšu vrčel a Rakša se ho bála. A panička dostala strach, aby ten její obr Rakše neublížil.


Dámy byly dvě, matka s dcerou, odhadem 40 a 20, oblečené jak na nedělní vycházku do města. A já je přesvědčil, že to bude dobré, ať psy pustíme proběhnout. Tak prý jo.


Pes se na Rakšu vrhnul, ta hladce vyklouzla a začal sprinterský koncert. Rakša běhala zpočátku strachem naplno s neuvěřitelně dlouhými skoky přes křoviny a to „prasátko“ za ní zoufale dusalo. Obě dámy odhodily důstojnost, doslova řičely nadšením a pokřikovaly na svého psa neslušné posměšky. Ten kontrast decentního vzhledu a drsného vyjadřování...


A dámy byly zklamané, že bydlíme tak daleko.


Nemáme ale moc příležitostí vidět Rakšu v plném trysku. Ona vlastně pohybem vůbec neplýtvá, raději jede stále „na půl plynu“. Prostě vytrvalec.

Zato její řeč těla vídáme skoro každý den při hře s jinými psy. A v takové situaci rozehrává široký repertoár výskoků, otoček, výkrutů. A občas se my lidi musíme nahlas smát; to třeba když na nějakého fešáka vybalí své koketní poskoky rozverné gazely. Sbalí přitom úhledně ouška a my přímo slyšíme její „chichichi, když já nevím...“.

Někde jsem četl, že vlčí smečka, která nemá tříletou mládež, nedokáže ulovit vysokou zvěř. Je proto klidně možné, že krása jejího pohybu začne postupně vadnout. Pokud ovšem bude po své prababičce, kterou jsme dobře poznali, když u nás byla několik týdnů jako školitel saňového tahání, tak bude ještě v 10 letech lítat jako mladý blázen.


Kony (vlevo) učí pravnučku tahat.

I po třech letech každodenního pozorování mě Rakšin pohyb nepřestává okouzlovat. Skoro všechno ostatní na soužití s vlčákem je také zajímavé, ale po čase si na to člověk zvykne a jenom občas ho z rutiny vyvede srovnání s jinými psy. Zato její pohyb (a komunikace! - hned se k ní dostaneme), to je trvalý zdroj potěšení, kterým se nám stále připomínají její vlčí geny.

Komunikace


Pěvecké vystoupení v barokním Kuksu.

Způsob komunikace je prý druhá hlavní odlišnost československých vlčáků od psů. Vedle zmíněné řeči těla Rakša komunikuje výraznou mimikou, postavením ocasu, pachem a nejrůznějšími zvuky.

Rakša sice moc neštěká, ale zato často vyje.

Vytí

YouTube Video

"Oni odjeli! Na kolech!! Beze mne!!!"

U vytí už rozeznáváme několik různých druhů. Nejčastěji odpovídá některým sirénám, nebo volá nepřítomného člena smečky. Většinou v tom volání není žádný smutek. Spíš to vypadá jako důležitý vzkaz. Zvrátí hlavu a na jedno nadechnutí nečekaně dlouze zpívá a kýve přitom pomalu hlavou do stran. Pak se obvykle na nás podívá s údivem, proč nezpíváme taky.

Mimika


"To snad není pravda!"

Něčemu z Rakšiny mimiky jsme se naučili rozumět, ale je klidně možné, že to je jen část repertoáru, kterou navíc pro nás lidi musela speciálně upravit (asi hlavně prodloužila dobu trvání výrazu).

Když pozorujeme hrající si vlčáky, tak dochází k reakcím, které zdánlivě nemají žádnou viditelnou příčinu. Teprve po dalekém odskoku jednoho psa se pozorovatel dovtípí, že to způsobil jenom na pohled nepatrný pohyb v obličeji. V tomto je k nezaplacení fotografie. Ta často zachytí zvířata s výrazy, jaké vůbec neznáme.


"Už tě mám vážně plný zuby!"

Rakša používá mnoha způsoby obličejové svaly, oči, obočí, pysky a především uši. Uši umí posunout na nečekaná místa na hlavě, otáčet a skládat do několika tvarů a stupňů přilehlosti. Dokonce i zvlnit je umí - to když se jí začíná protivit jízda autem.

Ocas

Ocas je většinou dobře čitelným doplňkem celkové řeči těla. Dlouho nám ovšem nebylo jasné, proč mají vlci i vlčáci černé konečky ocasů. Teprve s Rakšinou dospělostí jsme to pochopili. Pokud chce celému světu ukázat, že tady běží strašně sebevědomá vlčice, tak ocas vztyčí jako ocelový prut a jen černý koneček nechá při klusu vlát volně na všechny strany. Jak třepotající se praporek.

Doma na zahradě se nepotřebuje vytahovat. Venku v místech, kde by mohla být psí společnost, se vytahuje skoro neustále.


Praporečník v akci.

Pach

Pach bude pro psy i vlky tím hlavním komunikačním prostředkem. Z pouhého porovnání rozsahu čichových orgánů to vypadá, že mají proti lidem o 6 řádů kvalitnější vstup. A jak s tím pak dokáže "kouzlit" jejich mozek se můžeme jenom dohadovat.

Už dvakrát se mi třeba stalo, že jsem si na vycházce vzpomněl na nějaký dávný Rakšin prohřešek. A živě jsem si v duchu přehrál, jak mě děsně dopálila, a co bych jí nejradši za to udělal. Až mi "přeběhl mráz po zádech". A přitom jsem si jen tak potichu bloumal a Rakša si někde "četla" stopy. A najednou vidím, že ona pokorně běží "k noze" s omluvným výrazem, že bude hodná. Až jsem se zastyděl. My už vůbec vědomě necítíme, jaké pachy kdy vylučujeme.

Zato pozorujeme komickou stránku věci. Rakša třeba při značkování zvedá nožičku jako pes, aby pachovou zprávu umístila budoucím „čtenářům“ přímo k nosu. Nebo se občas snaží umístit i trus co nejvýše. A také přitom zvedá jednu nožičku.

Nemusíte se ale bát, lidský nos z této pachové komunikace nic necítí. A když při hře zaboříte svůj nos hluboko do Rakšiny srsti, ucítíte hlavně vůni sena, ve kterém většinou spí, a k tomu něco málo vůně zdravého zvířete. Pozor ale, pokud se na předešlé vycházce stihla naparfémovat něčím zvlášť "voňavým"! Miluje totiž chlévský hnůj a všechny zdechliny, především žabí.

To pravé místo, kam je potřeba parfém umístit, se nachází nahoře na krku. Po prozkoumání kvality zdroje je pak nutno charakteristickým pohybem přiložit krk a pak v leže na zádech se vrtět v parfému, až se všechny nožičky ve vzduchu mrskají.

Pozorný lidský doprovod ale většinou rozezná, co se chystá, a Rakše to zatrhne. A když ne, tak nejdéle po 3 dnech je srst zase voňavá i pro člověka. Vlčí srst je asi opravdu samočistící. My tedy v žádném případě Rakšu nikdy nemyjeme. Ale ani jí nebráníme vlézt na vycházkách do libovolné vody, či bažiny. Což ona s chutí využívá.

Soužití s lidmi



"Vy si tu hrajete se zmrzlou myškou!?"



"Nech mě, prosím, na ledě! Já už vám tu myšku nebudu krást!"

YouTube Video

Klouže to...

Mazlení

Je zajímavé sledovat, jak si Rakša postupně zvyká na lidi a jejich divné způsoby. Třeba na tu neuvěřitelnou drzost pokládat šelmě na hlavu svou packu (ruku). Rakša sice od malička vyhledávala lidskou společnost, ale stačilo jí mít možnost někoho okusovat. Během dvou let však její okusování téměř úplně přestalo. Pochopila, že to nemáme rádi.

Zbyly jen občasné náznaky, které jsou mi vlastně docela příjemné. Uchopí třeba při mazlení do své hrozivé tlamy mou ruku, jemně stiskne a hladí kůži jazykem.


Maximum mazlení, jakého byla dlouhé měsíce schopna. Jinak samé neodbytné okusování.

Když jste se posledně ptala, co nového, tak jsem zapomněl, že se Rakša postupně začala s námi mazlit i sama od sebe. Občas přijde, nacpe hlavu do podpaží a blaženě strne. Nebo se nechá drbat na hřbetě, udělá kočičí hřbet a začne chroptět blahem. Nebo doslova narve hlavu mezi nohy a nechá se drbat na břiše. Je zajímavé, že tato její akce vyvádí z míry hlavně pánské návštěvy :-).


Olizování

Další zajímavá proměna se udála s jejím skákáním na stojící lidi. Vlčáci se běžně zdraví olíznutím koutků, takže se to snaží provádět i lidským členům smečky. To líznutí by se ještě dalo snést, ale bláto až za krkem už ne. U Rakši pomohlo použití několika technik. Jednak tvrdě odmítat naskakování, třeba nastavením kolene, když chce skočit, jednak potrestáním. Ale i odložením přivítání až po něčem jakoby důležitějším.

Dnes to vypadá tak, že když hlavou neuhnu, tak lízanec dostanu, ale tlapky ve výskoku dává předpisově stranou. Musí to být směšný pohled na vyskakujícího psa, který se způsobně bez dotyku pokouší stojícího pána zasáhnout jazykem v obličeji.


Typický kolmý výskok po mohutném odrazu zadních nohou.

Vertikální skákání

To je vůbec zajímavý úkaz. Evidentně ho umožňuje odlišná vlčí stavba zadních kloubů vlčáků. Rakša si vyskakuje i na uvolnění radostného stresu. Třeba když pochopí, že bude vycházka, tak začne mlčky vyskakovat na místě vysoko do vzduchu.

A také se ochotně staví i chodí po zadních. Než donesu žrádlo ode dveří na místo krmení, jde po zadních se mnou, aby mohla „čmuchákem“ celou cestu zjišťovat, co dnes bude dobrého.


Zapomněli jsme hostitelku varovat, že Rakša má ve zvyku kontrolovat přenášená jídla.

U kola

Rakšu můžu brát kamkoli s sebou. Na sedačkovou lanovku bych to asi bez tréninku neriskoval, ale je vidět, že když se nebojí pán, tak se nechá zmanipulovat ke kdejaké blbině. Teď ji zrovna učím jezdit na stavebním kolečku...

Rakša už dlouho běhá skoro každý den jednu z vycházek u kola. Obvykle běží přede mnou na volno, nebo dostane příkaz „K noze“, to když potkáme někoho, kdo by se jí mohl bát. Nikdy bych si nemyslel, že bude tak snadné vodit psa u kola i bez vodítka.


Tam kde potkáváme víc aut ji beru na flexi-vodítko, které, když nejede žádné auto, odložím na „roh“ na řidítkách. Přijde mi to jako ideální řešení, protože Rakša rychle pochopila, že nejlepší je reagovat na tah samonavíjecího vodítka v obou směrech - zpomalit, nebo přidat.


Zpočátku jsem si vůbec nedokázal představit, že bych se někdy odvážil brát to divoké zvíře na silnici; byť na vodítku. Závistivě jsem pozoroval místního včelaře, který tak pravidelně jezdil se starým malamutem ke svému včelínu za vsí.

Rakša se ale učí hrozně rychle. Jakmile pochopí, co se po ní chce, tak už pak jen stačí udržet její pozornost. Třeba voňavým mlskem v kapse. Nebo aspoň chválit - to hned zjihne, sklopí ouška a přejde do tanečního kroku.

V lodi

Na vodu už ji víckrát (nejspíš) nevezmu hlavně ze dvou důvodů: nespokojeně píská v lodi, když není celá smečka v dohledu, a pak i proto, že v klasické vodácké kánoi se zavazadly už pro ni není dost místa na podlaze.


První dny, kdy ještě dobře neznala celou smečku, to bylo v klidu. Navíc byly peřeje a vyklápění a spousta vzrušení. To si mohla v lodi hlavu ukroutit, aby jí nic neuniklo.


Ona se snad ničeho nebojí. Rány od vln přes palubu, otloukání lodi o kamení, překlopení do běsnících vod, vytažení plavajícího psa za kožich do lodi - vše v klidu, beze strachu, bez odporu. A s oblibou běhá po hranách všech jezů.


Celý týden stačil jeden povel "Hop!" na vystoupení i nastoupení do lodi. Je ale pravda, že hop na břeh měla raději, protože to znamenalo průzkum tábořiště a všech odpadků okolo. Ten týden asi pro ni byly především čuchací orgie.


Postupně ale začala v lodi pískat a vylučovací metodou jsme došli k tomu, že je spokojená, jenom když jede v první lodi a má přehled o celém zbytku smečky. Taková konstelace se ale neudržuje úplně snadno.


V kamenitých peřejích nebývá nouze o dramatické okamžiky. Zadák v takové chvíli nemá moc času na vysvětlování, stačí jenom vykřikovat povely na háčka (to je ten, co pádluje vpředu). Rakša mi v takových úsecích musela ležet mezi nohama, abych mohl řídit loď. Měla ovšem vždycky tendenci se postavit, aby na tu divočinu lépe viděla. Vykřikoval jsem tedy povely na oba dva současně. A najednou vidím, že se můj háček natřásá smíchem - zachytil totiž originální vodácký povel Přitáhni-sedni-lehni!


"Seď! Teď nevystupuj."

Výchova

Pokud jde o výchovu, tak jsem si jenom ověřil staré pravidlo: požadovat málo, ale to málo požadovat důsledně. Chtěl jsem s ní chodit (i jezdit na kole) bez vodítka, tak musí poslouchat tak, aby nikoho neobtěžovala, nebo aby se jí nic nestalo. Umí:
  • přivolání,
  • chůze nebo běh u nohy, s vodítkem i bez,
  • Stůj ve smyslu zastav, především na dálku,
  • Běž ve smyslu pokračuj v tahu běžkaře,
  • Sedni, Lehni, Zůstaň a Volno i na dálku,
  • Hop (do/z auta, lodi...),
  • Můžeš (vzít si žrádlo, vlézt do rybníka...)
  • a univerzální Ne.
Nic víc.

Je nepochybné, že na její straně by nebyl problém naučit se toho nesrovnatelně víc. Na mé straně by to problém byl. Hlavně s motivací, proč to vůbec dělat.

YouTube Video

Rakša měla k večeři čerstvého kapra, neb oslnila porotu netradiční soutěže svou ochotou k akcím, jaké v životě nedělala.

Výchovu psa evidentně usnadňuje i to, že o přáních výše postaveného člena vlčí smečky se nediskutuje. Je klidně možné, že tomuto pravidlu vlčáci rozumějí lépe než psi. Přesto asi bude záležet na povaze každého psa, jak konkrétně bude se svou poslušností nakládat.

Když mě Rakša u nohy moc předběhne, tak se na tvou radu zastavím a nemusím už nic dalšího říkat, ona se hned pokorně vrátí k noze. Ale! ... Cestou k noze do mně vždycky ňufne čumákem a mrkne na mně s jasným vzkazem: „ale no tak, vždyť se toho tolik nestalo“.


Jak je to ale s pověstnou psí věrností pánovi? Moc bych na to nespoléhal. Žrádlo je pochopitelně velká motivace, umí poděkovat za zábavu, umí se přijít pomazlit, má velkou radost z každého návratu člena smečky domů, ale mám pocit, že ještě důležitější je pro Rakšu pozorovat, kdo v dané společnosti rozhoduje. Kdyby velení smečky převzal kdokoli jiný, dostatečně suverénní a sebejistý, asi by se tou změnou moc dlouho netrápila.

Cvičák


"A teď honem ukaž, co to máš v ruce!"

Dobré psí cvičiště není vůbec na škodu. Rakša na nich poznala spoustu psů, lidí a aktivit, ke kterým by se jinak nedostala. Sice jsem měl nejprve obavu, zda si tím nezaděláme na některé problémy, ale zatím vše dobře dopadlo.

YouTube Video

Dvouletá Rakša na své druhé výcvikové hodině.

Tak třeba si oblíbila přelézání nejrůznějších překážek. Miluje dvoumetrové „áčko", na kterém se obvykle na chvilku pyšně rozhlédne. Jenomže náš dřevěný plot doma má jen metr čtyřicet...

S nadšením běhala s dcerou „agility“ (spletitě rozmístěné překážky, tunely, houpačka, slalom a podobně, běhá se na čas) i cvičila tak zvané „obrany".

Obrany jsou další z věcí, kterých jsem se nejprve obával. Ukázalo se ale, že to, co zatím Rakša absolvovala, nemá vůbec nic společného s agresí vůči lidem. Je to dokonalé uvolnění základní psí potřeby. Rakša si tak poprvé mohla zakousat s člověkem. Skoro tak dobře, jako s vlčáky.


"Nehladit - kousat prosím!"

Chiméra stoprocentní poslušnosti

Udělali jsme toho hodně pro maximální Rakšinu poslušnost. Je to nejposlušnější pes v širokém okolí a překvapil tím spoustu pejskařů i cvičitelů s běžnými předsudky vůči tomuto plemeni. I na srazech vlčáků patří mezi ty nejvychovanější. Přesto bych si už netroufl tvrdit, že mě vždy poslechne. Je to živý tvor s relativně vysokou inteligencí a vrozenou opatrností vůči novotám.

Jsou situace, kdy vždycky budu muset zvažovat, jak daleko od sebe ji nechám vzdálit, abych měl jistotu, že ještě poslechne. Největší lákadla k neuposlechnutí jsou: psí kamarád Rin, pejskaři, kteří ji pravidelně rozmazlují mlskama, běžící kočka, běžící králík.

A pak jsou situace, kdy Rakša zažije něco nového a reaguje automaticky vlčím instinktem. Podle okolností to může být široká škála reakcí od zastavení a přemýšlení, přes razantní úskok stranou, po výhružné zachrochtání.

Zatím na člověka ani náznakem nezaútočila, ale to neznamená, že takové okolnosti nemůžou nastat. Nikdy bych ji například nenechal bez dozoru s cizím malým dítětem a větší děti bych nejprve poučil, co může udělat vlk, pokud nabude dojmu, že mu jde o život a není kam utéct.


Dcera majitelů čtyř vlčáků má evidentně stejné výsady jako každé štěně.

Vycházky

Žrádlo a dlouhé a rychlé vycházky jsou pro Rakšu největším potěšením. Ovšem celodenní výlet lesem na horském kole jí nedokážu dopřát každý den; ač bych rád, je to potěšení pro oba.

I tak je ale už dávno připravena na zkoušku vytrvalosti, pořádanou občas klubem chovatelů - 40 až 100 km u kola v časovém limitu. Pěší výlety jsou pro ni příliš pomalé.

Jakmile na jaře trochu oschly rozbahněné cesty, hned jsem vyndal kolo. Ač předchozí cyklo-výlet byl před několika měsíci, Rakša se mohla zbláznit radostí. Hned si vzpomněla, že vyjížďka s kolem začíná spořádaným sezením u vrat, dokud sám před vraty nezjistím, že nehrozí auta ani problematičtí psi. Vždycky jsem ji o to usednutí musel požádat, protože samou nedočkavostí hrozilo předčasné vyběhnutí. Tentokrát jsem nemusel říkat vůbec nic, ihned běžela k vratům, vzorně usedla a významě na mne hleděla, jakože by se to otevření už nemělo protahovat.


Ona vůbec letos začala předvádět chování starého zkušeného psa i při jiných příležitostech. Při ranních cestách pro pečivo už nemusím připomínat, kde má jít u nohy a kde má nastavit poutko obojku na připnutí vodítka. A na místech, kde může dostat milované "Volno" od nohy už jenom mrkne, zda jsem nezapomněl. V té chvíli stačí pohnout hlavou v gestu "Tak si běž" a ona spokojeně odběhne.

Dnes Rakša složila maturitu. Zapomněl jsem na cestu do obchodu vodítko a tak jsem si řekl, že to zkusím právě dnes. Celou cestu pro ranní rohlíky už dlouho chodíme bez vodítka, jenom před obchodem ji uvážu, šáhnu na čumák a řeknu "Zůstaň". Dnes také, ale bez uvázání. A z okna obchodu jsem pak hlídal, co dělá: seděla celou dobu na místě. Tak jsem přikoupil buřta...



Někdy zvědavost vítězí nad opatrností.

Na vycházkách v přírodě je vlastně stále na volno. Omezujeme ji v pohybu, jenom když by mohla obtěžovat cizí lidi. Ať už svým vlčím vzhledem, nebo psí přítulností. A nejhorší je kombinace obojího. Člověku, který má panickou hrůzu i z běžných psů, by mohl její úspěšný pokus o přátelské olíznutí obličeje způsobit smrt. Dříve jsem na ni volával "Sedni", ale teď už většinou stačí "Stůj". K uklidnění cizích lidí to naprosto stačí.

... zafungoval nám další krok v souhře - připnutí na vodítko u kola beze slov. Napadlo mě, že vyndání samonavíjecího vodítka z brašny pod štanglí kola je natolik jednoznačná akce, že bych ji zkusil vůbec nepřivolávat. A ono to zafungovalo v obou dnešních případech: zastavím, vyndám vodítko, skloním karabinku vodítka do míst, kde mívá obojek a ona tam ten obojek hned doručí. Že by si i tu karabinku příště mohla sama připnout?


Rakša zřetelně rozlišuje, zda je ve známém prostředí, nebo na průzkumu v nových končinách. Ve svém revíru přesně registruje každou změnu a první reakce je veliká opatrnost. Stačí nově pohozený igelit a ona ho jde v opatrném půlkruhu zvolna prozkoumat. Jakmile má z něčeho nového strach, tak dobře sleduje moje reakce. To se pak člověk musí dobře ovládat, aby jí pomohl vlastním klidem, nebo aspoň věrohodně předstíraným veselím.

V Hájovce za vrbou dnes ráno stál stan nějakých turistů. Rakša pádila ke vsi a tak si stanu všimla až když minula kmen vrby. Tak rychlou změnu směru jsem u ní ještě neviděl. Okamžitý odraz do pravého úhlu a letěla dobré 3 metry pryč od stanu. Hned ale otočka a opatrné přibližování. Naštěstí jim do stanu nevlezla.


Ve známém prostředí také důsledně čte všechny pachové stopy a na rozcestích má většinou svůj návrh, kudy dnes pokračovat. Popojde kousek požadovaným směrem a mlčky se na mne podívá.


Na vycházkách ovšem najde kdejakou "voňavou" kost.

V neznámé krajině se chová jinak. Před čtením stop dává přednost průzkumu cesty. Už pochopila, že rád chodím po stopách ostatních lidí (a má tak asi mylnou představu o kvalitě mého čichu), takže když na lesním rozcestí není v dohledu turistická značka, vyplatí se jít tam, kam navrhuje ona.

Hrozně ráda chodí po neznámých cestách. Máme tak už dokonale prolezlou každou pěšinu, křoví i rokli v širokém okolí.

Doma

Jednoho zimního rána nebyla na žádném z obvyklých spacích míst.

Rakša žije celý rok venku na zahradě. Na první pohled by se mohlo zdát, že ji domácí zahrada moc nezajímá, že většinu času jenom prospí, nebo sleduje, co děláme my, za těmi velkými skly domu. Ale pokud se po zahradě někdo projde v době její nepřítomnosti, tak ona ihned po návratu obejde všechny nové stopy.

Pohoda na kotci.

Zahrada je její majetek a náš kocourek, Rakšin podřízený, se po zahradě musí pohybovat jenom opatrně od skrýše ke skrýši. Když je chycen, nebo se výjimečně schválně nechá chytit, tak skončí celý oslintaný. Bývaly ale i doby, kdy kocour dokázal odhadnout, že je Rakša ospalá, vrhl se na ni jako na druhé kotě při hře a kousal a kousal, až měl plnou hubu vlčích chlupů. A Rakša se jen malátně oháněla packou, jako po dotěrné mouše.

V poslední době ovšem Rakša přitvrdila a musíme ji dost razantně krotit. A kocourek z ní má čím dál větší respekt. Už si s Rakšou chodí pohrát jenom u otevřených dveří, kdy spoléhá na to, že Rakša nesmí dovnitř.

YouTube Video

Bývaly doby, kdy si spolu hráli i venku...

Do domu jsme Rakšu vzali zatím jen dvakrát. Jednou, když dostala strach při silné letní bouři, a podruhé, když jsme letos zapomněli před silvestrem trénovat dělbuchy a rachejtle a ona strachy zalezla do škvíry pod terasou. Chtěli jsme ji zase zachránit v domě, ale ona byla z ohňostroje tak vyděšená, že za žádnou cenu nechtěla zpod terasy ven. Nakonec jsme ale přeci jenom tu správnou cenu našli: smažený řízek byl silnější než strach.

Ani letošní extrémní mrazy ji nijak nevyvedly z míry (nejvíc jsme měli -22 °C). Jenom jak stárne, tak už si umí udělat pohodlí a neusíná přímo ve sněhu. Když ji omrzelo seno v kotci, tak začala spát na kotci, kam si nejprve sama natahala seno ze zásobníku (myslel jsem, že si šelmy hnízda nestaví). A nakonec si vyhrabala pelech přímo v zásobníku sena pod střechou dřevníku a i když to tam nemůže být moc pohodlné, tak teplo a vůně tam asi bude a nejlepší přehled o dění na zahradě také.

YouTube Video

Sladké protažení v "krmelci".

Jinak během roku i během dne často mění na zahradě místa odpočinku. Jednak si tím reguluje teplo, jednak možnosti výhledu, jednak různou strukturu a voňavost podkladu. V zimě spala i několik dnů na kompostu.

Pokud jdeme něco dělat na zahradu, tak vždycky "pomáhá". Při řezání dřeva nasává vůni pilin hned u ostrých zubů pily, při sekání dřeva krade polínka a drtí je na třísky (když už nemůže mít čumák přímo na špalku). Při sázení rostlin sleduje, jak se to dělá a pak se vše pokusí přesadit. Osvědčila se proto nízká ohrádka, jako jasné vymezení, kam Rakša nesmí (stačilo ji odtud dvakrát vynést za kůži, aby tam víc nelezla).

Tohoto zákazu umně využívá kocourek. Pohybuje se po zahradě tak, aby byl pokaždé včas v bezpečí a mohl se v závěru honičky až provokativně pomalu procedit plůtkem před brzdící Rakšou.

Žijeme pod trvalým dohledem.

U části zahrady máme poměrně nízký plot: 140 cm, což je výška, jakou Rakša na cvičáku hladce přeleze. Doma to zatím neudělala, jenom vysoko nad plot vyskakuje, když dělá bububu na některé kolemjdoucí psy.

Včera mě dost vystrašila tím co dokáže. Nějak se jí nelíbily nové schůdky, které si chataři opravili dole u mlýnského náhonu. Směrem dolu ještě váhavě slezla, ale cestou zpět už neváhala. Krátce pohledem zhodnotila výšku skály vedle schodů a jedním odrazem na ni vyskočila. Příště si vezmu metr, ale ta v podstatě kolmá skalní stěna má dobré 3 metry. Ona je evidentně schopna kterýkoli náš plot přeskočit z místa bez rozeběhu...


Psí věci


Vlčáci milují kolektivní hry...


...a je to často veliká zábava i pro diváky.

Vlčice, vlčáci a psi

Rakša se znala s jednou mladou ochočenou vlčicí a jejich vztah byl úplně normální, jen se na společných vycházkách zaregistrovaly a víc se o sebe nezajímaly.

Zato se smečkou československých vlčáků máme zkušeností mnohem víc. Vypadá to, že vlčáci jsou "pěkný rasisti". Se žádným psem si tak dobře nepopovídají, jako sami mezi sebou. Ono také, jak si povídat třeba se psem, který nemá uši?


"To není možné, měsíc že je ze sýra?"

Dobrý den, tak jsem podcenil vaše varování, jaká je Kony prudič, a usoudil, že když je to tak milej pes na lidi, tak jí to občasný zavrčení na psy můžu tolerovat. Nemůžu.


Její prudění včera skončilo rvačkou s Rakšou o Rina. Ještě že u toho byl Rinův pán: já přidusil Rakšu za obojek, on odtáh Kony za ocas. I tak ale Rakša Kony překousla přezku na obojku a Rakša krvácela z trhliny na bicepsu. Snad nic vážného, dnes už zase normálně chodily u nohy, běhaly na volno i cvičně tahaly.


Takže tim skončila má tolerance k vrčení u obou psic. Jsou z toho obě trochu překvapené a trochu se mě bojí.



Kony (vpravo), desetiletá prababička Rakši, sice uklidňuje rozčilenou pravnučku ušima, ale ani jedna strana nesignalizuje ochotu ustoupit!

Dnes už umím snímek obou soupeřek vyhodnotit lépe, než v e-mailu před rokem. Rvačka s prababičkou byla spíš proto, že Rakša, větší a silnější fena, se pokoušela dostat ve smečce nad svou starší konkurentku.

Zato s vlčáky-psy Rakša žádný problém nemá. Jejich hry sice vypadají divoce, ale oni tu ritualizovanou agresi používají s nadhledem. Rakša obvykle celý den psa obtěžuje, ten bývá nepochopitelně dlouho trpělivý, ale pak stejně musí začít ukazovat zuby. A Rakša vypadá, že přesně o tohle jí jde. Že nejradši má ty jeho zuby přímo ve své hřívě, když leží na zádech. A ovšem, když to pak může oplatit.


"Ještě jednou mě, Rakšo, chytneš za nohu, a uvidíš!"

Vlčáků ke společenské konverzaci na patřičné úrovni je ovšem zoufale málo. Rakša tak potkává především psy jiných plemen. Pokaždé se hrne seznámit a když jí to dovolíme, tak je zábavné sledovat, jak rychle si umí udělat názor na každého cizince. Tedy pokud to není fena, na kterou začne "dělat ramena". To je sice také rychlé, ale moc zábavné to není.


Většinu cizích psů se Rakša pokouší rozběhat. Někdy jí to dá dost práce.

Jinak ale prvním krokem je výzva ke hře. A kdo se osvědčí, toho miluje. Ve vsi má Rakša skvělého parťáka na honění i kousání, ohaře Rina. Na místech, kde ho potkáváme, si každý den může hlavu ukroutit samým vyhlížením. Jindy ale třeba už po prvním pokusu o hru s cizincem její zájem ochladne.


Nejlepší kamarád ve vsi - výmarský ohař Rin.

YouTube Video

S Rinem v oranici.

A někdy ten psí vztah mívá i zajímavý vývoj. Cestou do obchodu pravidelně míjíme zahradu s takovým tím psem-hrošíkem (šarpej). Rakša ho od samého začátku strašně milovala, což se snadno pozná, protože obyčejné vrtění ocasem stupňovala do vrtulové rotace. Ostatní psy v ulici ignorovala. Ovšem hrošík byl štěně, a jak rostl, začal na Rakšu čím dál víc štěkat. Pozoroval jsem tak její postupné překvapení, opakované přemlouvání až po znechucené pohození hlavou "Seš nemožnej".

Žrádlo

Rakša měla od malička kladný vztah k jídlu.

Rakša by mohla žrát prakticky stále. A protože dávky nejrůznějšího syrového masa se nedají snadno odměřovat, krmíme odhadem při sledování tělesné kondice. Velmi brzy nás zkušení chovatelé upozornili, že Rakšu překrmujeme. Jejich nevybíravé označení - tlustá jako prase - se u nás stalo populární. A zřejmě také pomohlo zachovat její zdravou žravost.

Jen jednou jsem pozoroval, že si denní porci odnáší někam schovat (bylo to po Vánocích). Kráčela po zahradě s masem v hubě a přemýšlivě se rozhlížela. To je natolik nezvyklá podívaná, že se nedá přehlédnout.

Normálně krmení probíhá tak, že mlčky skáče na místě dva metry vysoko už od chvíle, kdy přes sklo vidí, že bereme sáček s rozmraženou dávkou. A skákat přestane teprve na povel sedni, kdy jí maso vysypáváme. Krajně netrpělivě pak čeká na dovolení žrát a u obzvlášť voňavých kousků jektá nedočkavě zubama. Jektá s tak vysokou frekvencí, že jsem to poprvé považoval za podivné vrčení.

Na povel "Můžeš" pak vypálí pro maso a zmizí s ním na zahradě mezi keři. Praskání kostí brzy ustane a olizující se vlčice se pak ještě několikrát vrací a pečlivě kontroluje celou cestu a olizuje i lístky trávy v místě dopadu masa na zem.

S tím žrádlem se utíká schovat proto, že jsme ji od malička dávali najevo, že o žrádle rozhodujeme trvale jenom my. Můžeme jí ho kdykoli odebrat a "sníst sami" a musí kdykoli od žrádla přijít na přivolání. A nesmí dát najevo nevoli. Prostě jedna z prevencí proti pokusu změnit pořadí důležitosti ve smečce.

Jak ale potom zjistit, že nový druh masa vůbec žere, nebo jakým způsobem ho dokáže sežvýkat a zda opravdu zpracuje vše? Třeba když jsme poprvé přivezli pštrosí hlavy s obrovskými zobáky? Jednoduše. Stačí předhodit kusy dva. Ze strachu, že by o druhý kus přišla během odnášení prvního, sežere vše raději hned na místě. A opravdu nenechává vůbec žádné zbytky. Ale není to pohled a poslech pro slabší povahy.

YouTube Video

Čerstvá kuřátka po dni půstu.

Čas od času Rakše naordinuji celodenní půst a vždycky ho s ní držím solidárně také. Já jsem v tom poctivý, ale ona v myší sezóně podvádí.


Skoro na každé vycházce si Rakša chytí nějaký zákusek.

Čím dál víc se projevuje jako masožravec. Nedávno poprvé v životě vyplivla kus rohlíku, který jsem jí, jako obvykle po nákupu, hodil. A zrovna dnes vidím v misce poprvé trochu ovesné kaše s vejcem od včerejška. No dobře, dnes nic jiného nebude. Rozmrzlé kuřátko v ledničce do zítřka vydrží.


Krmíme ji prakticky jenom masem. Vepřové zbytky z jatek, především chřtány se vším přilehlým vazivem, částečně vyvržená kuřata, odepřená z nejrůznějších důvodů lidem, kompletní pštrosí hlavy (s nádhernými řasami) a podobně.

Rakše i nám se nejlepší zdají celá kuřata z drůbežárny. To je nepochybně "kompletní a vyvážená" strava, jak často s nedůvěrou čtu na průmyslových granulích pro psy. Rakša nejprve utrhne hlavičku, polkne bez kousání, pak roztrhá tělo, je-li větší, než by prolezlo hrdlem. Menší kuřata (kterým říkáme papoušci) jenom změkčí dvěma kontrolními skusy a polkne celá. Nakonec ještě posbírá upadlá peříčka.

Lovecký pud


"Nedám, chyť si sám."

Před pořízením každého psa je určitě dobré pročíst na webu co nejvíce pomluv na vyhlédnuté plemeno. Tak jsem byl varován, jak je těžké odnaučit vlčáky lovit a jak je nejlepší zakázat jim každý lov, tedy i myši.

Včera mě Rakša vyvedla z omylu, že bažanta nemůže chytit.


Byla tu nádherná vánice, spíš horská bouře, bílá tma. Tak jsme se vydali cvičně dolu ke mlejnu, abych se podíval, jak Rakša tu horskou hrůzu bude snášet. Na otevřených místech to fučelo tak, že jí to málem smetlo ze silnice, ale ona to podle očekávání ignorovala.


Jako obvykle šmejdila v křovinách a najednou zavětřila. Tak jsem se chystal zarazit honění králíka, ale ona se nechystala na štvanici, ona kočičím způsobem skočila po bažantovi, který evidentně neměl zkušenost s vlčí obratností.


Bažant se jí vysmek a uletěl a já Rakšu exemplárně seřval. Ležela mi přitom nesmírně pokorně u nohou v závěji a prskala z huby peříčka, takže jsem měl problém nezkazit výchovu smíchem.


Opatrnost s loveckým pudem je určitě na místě, ale zakazovat lov myší se mi zdá zbytečné. Aspoň u Rakši. Puzení k lovu větší zvěře ovládáme poslušností a z lovu myší se raduje pes i diváci. A mimochodem, její lov nás poučil, že zabíjení je pro ni spíše hra, než agrese. Ve statických fázích lovu vrtí spokojeně ocasem.

Je pozoruhodné, jakou techniku přitom Rakša používá, a obdivuhodné, jak je u toho rychlá a obratná. Zajímavé je i používání sluchu při lovu myší pod sněhem. Ono natáčení hlavy v podélné ose s nastraženými "radary" uší není žádná neúčelná roztomilost - to je velmi přesná echolokace, po které následuje vysoký výskok s tvrdým dopadem předních drápů na nebohou myšku pod sněhem.

Rakša by se bez lidí v divoké přírodě snadno uživila. Již Farley Mowat kdysi zjistil, že myši jsou po část roku hlavní složkou jídelníčku kanadských vlků. Myší samci "zpívají" na frekvencích, které lidské ucho neslyší, ale vlčí evidentně ano. Jejich uměle o 16 oktáv snížený zpěv si můžeme poslechnout i my (na webu Českého rozhlasu).

A podobné je to asi i u "létajících myší" - u netopýrů. Jednou za letního podvečera Rakša začala blafat na nebe a my tam uviděli "smečku savců" - dovádějící netopýry.


Nadhazovací fáze lovu.

Lov jiných zvířat než myší Rakše jednoduše zakazujeme. Je to ale jedna z věcí, na kterou je třeba stále myslet a nenechat ji odběhnout za prchající "hračkou" příliš daleko. Zákaz musí přijít včas, dokud slyší, nebo může slyšet. Naštěstí je na ní dobře vidět, že něco zavětřila, i že se chystá na zábavnou honičku. Před honičkou poskočí zřetelným, lovecky natěšeným způsobem. Tato zdánlivě kontraproduktivní akce může být signálem zbytku vlčí smečky, aby se přidal.

Domácího kocoura toleruje jako člena smečky, i když ho trvale udržuje na nejnižší společenské příčce. Ostatní kočky považuje za nepřátele a kdybychom ji nechali, tak je bude s chutí lovit.

K zadržení startující Rakši obvykle stačí jenom upozornění "Ne, to ne". Chodíme s ní proto mimo lidská sídla "na volno", tedy bez vodítka. Jenom jí pro jistotu nasazuji výrazně zbarvený reflexní obojek, aby nám ji neodstřelil nějaký udatný lovec vlků.

...takže jsme jely bez vodítka nejdřív po chodníku a pak dozadu ke koním a ještě kus dál, dokud cesta nezačala klesat hluboko do lesa. Zdálo se mi, že Rakša to tam zná líp než já, ale předstírala jsem, že už se mi nechce jet dál, nikoliv že nevím, kam by mě to zavedlo.


Docela poslouchala, ani za králíkem neběžela, ačkoliv stále naznačovala, že by se ráda za ním rozběhla do pole a že se diví, jak někdo může chtít pokračovat po cestě.


S loveckým pudem určitě souvisí i její obliba vycházek za šera. Je při nich vždycky zřetelně vzrušená. Jako by si byla vědoma výhod svých smyslů i zabarvení srsti ve slabém světle.

I to byl důvod, proč jsem si s ní vyzkoušel pár směn nočního hlídače. Rakša celou noc, každých dvacet minut radostně vyrážela na obhlídku a děkovně do mě ňufala, jak je to skvělé jít zas na procházku.

Hárání

Psí feny hárají dvakrát i víckrát ročně, vlčice jenom jednou ročně. Rakša zatím hárala dvakrát, vždy počátkem listopadu, s totožným průběhem. Pokaždé se začala nabízet po deseti dnech od začátku hárání a pokaždé s tím přestala po dalších 16 dnech. Na těch 16 dnů jsem ji přes den více hlídal a na noc zavíral do kotce.

Tak především mě okouzluje, jak ona dokáže být během hárání vyzývavá. Chodím s ní i nadále na volno, protože věřím, že jí uhlídám a ona mě poslechne. Takže se stává, že se i proběhne s nějakým nápadníkem a to je pak úžasné vidět, jak ona dělá laškující srnku. To je představení, jaké se během roku nevidí. A k tomu ten kontrast obvykle obtloustlého neschopného nápadníka!


A pak je k popukání, když jde do tuhého a přikážu jí lehnout, jak aspoň zvedá i v lehu zadeček s odstaveným ocáskem...


Tuhle jeden tlouštík za námi dusal a slintal pár kilometrů. Jeli jsme na kole a musel jsem nápadníka před další frekventovanou silnicí zahnat, aby ho něco nepřejelo. Rakšu jsem posadil bez uvazování a jak jsem pak hrubými slovy a kamením komunikoval s nápadníkem, tak jsem Rakšu zapomněl hlídat a pak mě dost překvapilo, že pořád sedí na stejném místě a dokonce se mi zdálo, že na mě hledí obdivně :-).


Už ji 8. den zavíráme za tmy do kotce (což je teď dlouhých 13 hodin vězení) a opět jako před rokem mě překvapuje, že i když je celý rok na zahradě volná, tak s tím zavíráním nemá vůbec žádný problém a klidně si tam zaleze na seno i ve dne, když prší, nebo je nuda.


Takže to všechno je bez problémů. Co by mohl být časem problém, je vytí. Ona teď mnohem víc vyje. Je to sice spíš takový tklivý zpěv, který se nám dokonce líbí, ale sousedům možná ne, i když si zatím nikdo nestěžoval.


Zkušení chovatelé vlčáků nám doporučují dopřát jí aspoň dvakrát štěňata. Jednak prý uvidíme, jak bude ona šťastná, jednak prý budeme svědky, jak toto pro život klíčové období může probíhat přirozeně, bez jakékoli lidské intervence (což je u psů spíš výjimka), jednak se prý po spojení s různými samci teprve uvidí, jaká "dává" štěňata.

A chceme-li štěňata sledovat hned od narození, neměli bychom ji nechat vyhrabat na zahradě noru.

Vzhled


Dokonalé maskování v každé roční době - stačí, aby se zastavila.

Teprve když se chovatelé prvních generací vlčích kříženců rozhodli dosáhnout uznání nového psího plemene, tak se shodli, že jejich společným cílem bude pes vzhledem podobný vlku a povahou podobný psu.

Což je mimochodem zajímavý návrat. Německý ovčák počátkem minulého století vypadal velmi podobně jako náš dnešní vlčák.

Vývoj německých ovčáků je opravdu zajímavý, jsem zvědavá, jak se budou vyvíjet naši vlčáci a zda nějaké rozdíly stihnu během svého života vůbec zaznamenat. Mě nejvíce u ovčáků zaujal Beowulf - 1905, to je proporčně československý vlčák. Vlk je bezpochyby hodně blízko.


   
 Vlk eurasijský (commons.wikimedia.org) Německý ovčák před 100 lety (Beowulf vom Nahegau). A takto vypadá výstavní německý ovčák dnes (šampion z Austrálie).

Já vidím na Rakše především dva základní vlčí znaky: dlouhé vytrvalecké nohy a dlouhý krk se lví hřívou. Ta vytrvalost je u vlků jasný důsledek způsobu obživy, dlouhý krk potřebují ke snadnému sledování stopy. Ale co ta hříva? Navíc přesně podle zkušeností chovatelů - Rakše hříva každým rokem mohutní. Ovšem proti ozdobám vlků v pražské Zoo je to stále nic. Vlčáci sice tyto své "šály" bohatě využívají k vzájemnému okusování (a je vidět, že to působí potěšení kousajícímu i kousanému), ale nějak se mi nezdá, že právě kousání je evoluční důvod jejich hřív.

A pak je docela zajímavá "placatost" těl vlčáků. Mají tak útlé boky, že normální vlčák v plné kondici budí u běžných lidí obavu, zda není svým majitelem týrán hlady. Zvlášť pokud zahlédnou, jak se chová během krmení. Slyšel jsem, jak jednomu majiteli dobří lidé odvedli dva vlčáky do útulku jako odložená týraná zvířata, když je uvázal během nákupu před samoobsluhou.

Pohoda na zádech.

A ta placatost má ještě jeden veselý důsledek. Když si vlčák při odpočinku chce pohovět na zádech, tak aby se hned nesvalil na bok, musí páteř zatočit do oblouku a navíc aspoň jednou vytrčenou packou vyrovnávat i tak dost labilní polohu. Případně ještě doširoka roztáhnout zadní nohy a ukázat spoře zarostlé bříško.

Vzhledem k tomu, že prospí a prolenoší většinu dne, ovládají vlčáci tuto bizarní polohu v nejpodivnějších variantách. Jedněm majitelům vlčácké smečky se tak přihodilo, že na ně nějaký soused přivolal policii, že mají na zahradě poházené ubité psy.

Nedávno jsem náhodou potkal mladou maminku s kočárkem, která jakmile uviděla Rakšu, tak radostně zvolala: "To je pes-který-se-směje!" Tak prý místní nazývali nové křížence díky jejich vlčí masce v první pokusné chovné stanici vlčáků v Libějovicích, kde vyrůstala.


Pes-který-se-směje má rád vodu.

Ne každý ale v Rakše vidí usměvavého psa. Když se podíváte na (mimochodem dobrý) dokument o opuštěné, radioaktivitou zamořené krajině u ukrajinského Černobylu (Chernobyl's Radioactive Wolves), tak tam uvidíte spousty vlků, kteří vypadají tak, že by se mezi nimi Rakša ztratila.

Trochu mne to překvapilo, protože většinu dokumentů o vlcích, které jsem zatím viděl, natáčeli Američani o "svých" vlcích a ti vypadají jednak trochu jinak, jednak mají větší rozptyl barev srsti, než Rakšini vlčí předci z Karpat.

"Proboha vlk!" ozval se z lesa ženský hlas na hřebeni Brd. Rakša stála kus přede mnou a svým typicky vlčím způsobem pozorně bez hnutí kamsi hleděla.


"To jsi uhádla," odpověděl mužský hlas, "vlk se psí známkou...".


V té chvíl bych se lekl také - a už se mi to v lese párkrát stalo, když se nečekaně objevila jinde, než kde jsem si myslel, že musí být. Ona se umí pohybovat nesmírně potichu...


Ovšem odborník vidí mezi vlčákem a vlkem dost rozdílů. K těm nejmarkantnějším patří delší vlčí tlama, zakulacené a menší uši, blíže k sobě posazené přední nohy vlka a pokleslé pysky v koutcích většiny vlčáků.


Mezi jednotlivými vlčáky jsou stále zřetelné rozdíly.

Pro soužití s vlčákem je ale vzhled ta nejméně důležitá věc. Každému majiteli se po čase bude jeho pes stejně zdát ten nejhezčí. Jak mě ale poučují chovatelé, štěňata se bohužel kupují převážně podle úspěchů rodičů v soutěžích krásy. Že takový přístup musí u každé rasy zákonitě skončit degenerací je také bohužel jasné. U československých vlčáků máme ale zatím velkou naději, že narazíme na zdravé jedince, neb je to poměrně mladé plemeno s nezvykle kvalitním startem.

Závěrem

Co se mi na ní nelíbí


Rakša se s kocourkem nikdy moc nemazlila.

Čím dál víc vrčí a štěká na některé psy, jdoucí kolem našeho plotu. A přitom když nechám otevřená vrátka při uklízení sněhu, tak potichu zmizí na zahradu a vrátí se teprve až když dotyčný pes přejde.

Nelíbí se mi již zmíněné drsné strašení našeho kocoura, se kterým od malička vyrůstala a vcelku dobře spolu vycházeli. Máme strach, jak se jejich vztah bude dál vyvíjet.


Rakša poučuje i takto mladičkou fenku. Zatím se vše obešlo jen zřetelnou řečí těla na obou stranách.

A pak ovšem v posledních měsících začala vrčet i na vycházkách na některé feny. Konkurence, vysvětlují zkušení. Doporučují potlačovat projevy, ale jsou skeptičtí k možnosti úplného potlačení.


Dvě (cizí) feny, uši i koutky vpředu - poslední varování!

S tím vrčením je to navíc složitější a teprve si v tom musím sám udělat jasno. Vrčí totiž i v mnoha jiných případech, které často vůbec nesouvisejí s agresivitou. Vrčí třeba z rozvernosti během hraní s klackem, vrčí v divoké hře i na kamaráda, vrčí, nebo spíš chrochtá, když se lekne, vrčí vztekem, když nám nedokáže pro samé klouzání sebrat puk na ledě, vrčí při nácviku "obran" na figuranta, nebo spíš na zakousnutou hračku, přičemž ji figurant současně hladí rukou ve hřívě.

Jak ji mám nejradši

Je velmi příjemné, že Rakša nemá ve zvyku otravovat, ani když musí čekat na své nejmilejší události. Trpělivě a mlčky čeká na vycházky i na žrádlo. A když nepřijdou, tak se také svět nezboří. Klidně jde spát, když pochopí, že už s námi nic nebude.

A pak je roztomilé, jak přemýšlí nad vším, co vidí poprvé.

To nejlepší ale vcelku pravidelně přichází na delších výpravách do přírody. Když Rakša v lese narazí na na nějaké bahniště, tak nejenže s nohama černýma až po kolena vypadá úplně jako vlk, ona obvykle ještě dostane “psotník”, jak říkáme těm pravidelným orgiím nadšení na měkkém terénu. Začne divoce sprintovat v kruzích, nebo jančí s nějakou kládou v zubech. A má při tom dost divoký pohled.


Tady má Rakša mírný náběh na "psotník". Rozházené uši, poblázněný pohled.

Rakša při těchto divočinách vždycky touží, abych se přidal, a vyzývavě probíhá jak střela těsně kolem mě. Jen jednou jsem při tom zkusil zavrčet tak, jako ona; aby měla radost. Ale už to víckrát neudělám: hlasitě zařvala "No konečně!" a vrhla se na mě, jako na plnohodnotného vlčáka. Jenomže můj oděv neměl ani zdaleka kvality vlčí houně.

Co bude dál

Tak to by mě také zajímalo - a těším se na to, i když mám i trochu obavy.

Především si nejsem jist, že už je opravdu dospělá, ve smyslu, že už se její povaha nebude měnit. Podle všech mých (amatérských) pozorování ostatních vlčáků, Rakša podědila větší porci vlčích genů, než je obvyklé: jednoroční cyklus hárání, malé uši, lasicovitá mrštnost, kvalita srsti, tvrdě konkurenční vztah k jiným fenám. A vlci dospívají až ve 4 letech, kdy i zkušení majitelé zcela ochočených vlčat navždy vracejí své mazlíčky do zabezpečených ohrad. Jsem možná zbytečně opatrný, ale vypadá to teď, že s druhým vlčákem do rodiny počkáme až na 5. rok věku toho prvního.

Ano, rádi bychom Rakše pořídili parťáka. Jako většina majitelů vlčáků jsme brzy pochopili, jakou máme fantastickou příležitost pozorovat chování, tak blízké původní vlčí přirozenosti. A ta vlčí přirozenost je nám zřejmě bližší, než si myslíme. Byli to ostatně nejrozšířenější dravci na Zemi, těsně předtím než přišli lidé s velmi podobnými společenskými zvyky.

A o tom, že dvěma vlčákům bude na zahradě lépe než jednomu, se nedá pochybovat. Mezitím ale ještě zvážíme Rakšiny štěňata...


Pes a fena československého vlčáka (Fery a Rakša). Až nás potkáte, tak se "nebojte vlka nic". Nanejvýš vás důkladně olízáme.


Poznámky

  1. Především jsme vděčni všem tvůrcům plemene československý vlčák za možnost soužití s takovou dávkou vlčích genů, jakou zvládne i opatrný začátečník.
  2. Článek volně navazuje na text První rok s křížencem vlka, který vyšel v tištěném časopise Fauna číslo 17/2010.
  3. I tento článek vznikl na popud Fauny, která chtěla pokračování a titulní stranu. Vyšel ve třech číslech: 6/2012, 9/2012 a 10/2012. Oproti Fauně doznal místní text jenom několika nepodstatných změn a oprav. PDF-verze stránek ve Fauně: Vlk_1.pdf, Vlk_2.pdf a Vlk_3.pdf.
  4. Budu vděčen za jakoukoli reakci: jiri@certik.cz, jiri.certik.cz
`c´