Naše články‎ > ‎

První rok s křížencem vlka (2010)

Čerstvé zkušenosti nového majitele československého vlčáka
Jiří Čertík, 30.7.2010

Vlčák

Vždycky jsem si přál psa, který by se co nejvíc podobal vlku, a automaticky jsem předpokládal, že to bude "vlčák", jak se běžně říká německému ovčáku. Když jsem pak napsal do Googlu slovo "vlčák", tak se k mému překvapení ukázalo, že vlčáci skutečně existují - jako hned dvě různá plemena vzniklá poměrně nedávným křížením vlků a německých ovčáků [1]. A po chvilce už jsem na YouTube fascinovaně hleděl na ladné vlčí pohyby jakýchsi "československých vlčáků".

Dnes je naší “vlčici” - fence československého vlčáka jménem Rakša - jeden rok. Je z ní nádherné stvoření - povahou, pohybem i vzhledem - a celá rodina už jí zcela propadla. Každou chvíli nám předvádí, co všechno už ostatní psi předlouhou domestikací a degenerací ztratili.


Se stálým přísunem nových zážitků začínáme zapomínat, co nás s Rakšou kdysi překvapilo, co potěšilo i co zklamalo a vyděsilo. A tak něco z toho zkusím zapsat raději hned, i když prý vlčáci v jednom roce ještě zdaleka nejsou dospělí a leccos se může změnit.

Vynechám detailní popis plemene i návody zkušených chovatelů. To všechno si každý snadno najde zrovna tak, jako kdysi já [2]. Občas jsem ale postrádal konkrétní zkušenosti nováčků. A někdy se mi zdálo, že naši rádcové už zapomněli na své začátky, a už ani úplně nechápou, na co se vlastně ptám.

V celém dalším textu budu slovem vlčák označovat výhradně psa plemene československý vlčák, tedy ne německý ovčák. Někde používám s nadsázkou i slovo vlčice, i když českoslovenští vlčáci jsou po pravdě z větší části němečtí ovčáci a jen asi ze čtvrtiny vlci z Karpat.

Přípravy na příchod štěněte

Nejprve jsem si ujasnil, že chci mít psa především jako společníka. Pozorovat jeho chování, komunikovat s ním, a výcvikem ho obtěžovat jenom natolik, abych ho mohl brát s sebou pokud možno všude.

Velmi jsem v tom porozuměl známému etologovi Konradu Lorenzovi [4] (na snímku se svými oblíbenými husami). Tvrdil, že pes je člověku nejbližší zvíře - oba jsme společenští a domestikovaní...

Lorenzovi například vedle přivolání vždy stačily už jen 3 další dovednosti: odložení psa na libovolném místě, odeslání na „jeho‟ místo (bouda, kotec, pelech...) a chůze u nohy bez vodítka. Popsal i způsob, jak to psy učil. A potěšil mě i svými důvody, podle kterých si vybíral své psy. Je dost pravděpodobné, že dnes by si vybral vlčáky.

Zbývalo mi přesvědčit opatrnější manželku.

Rozhodující v tom byla návštěva u zkušené chovatelky vlčáků, u paní Moniky Soukupové v Černém volu u Prahy (na snímku na výstavě v Mladé Boleslavi). Ta nám ochotně ukázala své psy a dlouze odpovídala na spousty našich dotazů.


Manželku přesvědčila především tím, že nijak nezakrývala, v čem může být problém, ale současně vysvětlila, jak se s těmito psy dá vycházet, a že naše nezkušenost s jinými psy může být spíše výhodou.

Manželka si po návštěvě pouze vymínila, že to musí být pro jistotu fena, neb prý bývají menší a zvladatelnější.

Rozhodli jsme se, že takto odolný pes bude žít celý rok venku na zahradě. Možná, že časem, bude-li s ním rozumná domluva, tak ho občas do bytu pozveme, ale začneme přísným zákazem vstupu. Ukázalo se, že trvat na tomto zákazu není úplně jednoduché (viz obrázek), a bez důslednosti bychom toho těžko dosáhli.


Postavil jsem na zahradě pod střechou částečně otevřený a částečně zateplený kotec. Bez boudy, ale tak velký, abych v něm mohl spát se štěnětem v jeho prvních dnech u nás. Kotec je nakonec trvale otevřený. Rakšu do něj zavíráme jen zcela vyjímečně, například aby svou přítulností neobtěžovala některé návštěvy.

Jakmile byl kotec před dokončením, hned jsem začal hledat volné štěně. Chvíli to trvalo, protože chovatelé mívají patrně štěňata předem zamluvená. Narážel jsem tak jenom na štěňata, která někdo na poslední chvíli odřekl.

Vybíral jsem jenom mezi chovateli, jejichž weby ve mně budily důvěru. O štěňatech bez “papírů” jsem vůbec neuvažoval a mám pocit, že jsem ani žádnou takovou nabídku neviděl.

Nakonec na nás zbylo jedno štěně u chovatelky Hany Kaufmanové v Kadani. Její psi běhají u kola, tahají koloběžky, lyžaře i saně. Na snímku je se dvěma svými psy na návštěvě u nás. Sousedi dodnes vzpomínají, jaký byl úchvatný pohled na hrající si smečku vlčáků, a doporučují nám pořídit Rakše parťáka.


Vytvoření kladného vztahu k nejrůznějším lidem je prý základním krokem výchovy “vlčat” a musí se s tím začít hned (říkají tomu socializace). Jednak už u chovatele, jednak potom v prvních dnech u nové rodiny. Sepsal jsem proto pozvánku všem známým [5], aby s tím počítali a udělali si čas.

První dny u nás

Rakšu jsme si v Kadani vyzvedli, když jí bylo 6 týdnů. Dostali jsme spoustu rad, očkovací průkaz, vodítko, obojek, nahmatali si její čip pod kůží, přibrali granule na první dny, misku na vodu, starou mikinu, se kterou byla zvyklá spát, zaplatili 15 000 korun a vyrazili domů. Rakša prospala skoro celou hodinu cesty na klíně.


Doma ji už čekal zhruba stejně starý kocourek, první “socializační” návštěva a večer naše první společná noc v kotci.

Přespal jsem s ní pro jistotu i druhou noc a usoudil, že už to není potřeba. Rakša vlastně nikdy nekňourala steskem po své rodné smečce. S vyjímkou krátké epizody v autě cestou z Kadaně. Pokud měla v dosahu člověka na okusování, tak byla spokojená. Ne tak ovšem ti okusovaní...

Další dva týdny jsem ji na noc zavíral v kotci - měl jsem obavu, že by se mohla podhrabat ze zahrady v touze jít hledat cestu do Kadaně. Každé ráno jsem ovšem musel brzy vstát a jít vypustit tu probuzenou, nešťastnou, opuštěnou vlčici.

Zpočátku štěně vyměšovalo všude. Jakmile jsem ji ale přestal na noc zavírat v kotci, tak už to v kotci nikdy neudělala. Ještě ale asi 3 měsíce trvalo, než zcela přestala znečišťovat naši otevřenou terasu.

Od začátku také odnáším všechny její bobky na jedno místo v zahradě, ale nezdá se, že by ji to nějak inspirovalo. Na druhou stranu spolehlivě funguje venčení procházkou.

Její první zoubky byly ostré jako jehličky. Všechny doporučované fígle, jak přeorientovat její potřebu hryzat, pomáhaly jen málo. Nakonec jsme stejně měli všichni v rodině zápěstí plná krvavých šrámů. Vytrvalé okusování byla, a částečně dodnes je, ta nejhorší vlastnost našeho psa. Naštěstí to samo s věkem hodně přešlo a veliká úleva přišla s druhými tupějšími zuby.

Dodnes ovšem váhám, zda jí to absolutně zakázat a důsledně trestat. Zdá se mi, že je to jeden z důležitých způsobů komunikace a zatím o něj nechci přijít. Třeba když mi na vycházce chce “říct”, že je obzvlášť spokojená, tak mě letmo chytne za ruku. Ovšem když je zrovna v trysku, tak to může odnést rukáv.

Zvykání na cizí lidi byla pro Rakšu veliká zábava. Tolik milých lidí, ochotných se nechat olízat! A snad ani ty mlsky, co Rakše nabízeli, nebyly moc důležité. Pozvánka [5] měla veliký úspěch, návštěvy jsem přestal po týdnu počítat, když jich bylo přes padesát.


Dodnes, jakmile na Rakšu promluví libovolný cizí člověk laskavým hlasem, tak se Rakša okamžitě usměje ušima a využije první příležitost k poděkování olíznutím obličeje překvapeného obdivovatele. Obrázek z jezu na Otavě ukazuje jedno takové setkání: úsměvy na obou stranách.

Starosti

Rakša nesnáší jízdu autem a možná jsem to způsobil sám: zpočátku jsem ji totiž neustále od volantu dozadu slovně uklidňoval. Ale bylo to čím dál horší. Vrchol byl, když z cesty s kňourajícím psem znervózněla i manželka, což Rakšu přivedlo až k zoufalému vytí. Obrat nastal teprve až když nám dcera připomněla, co už jsme vlastně mnohokrát někde četli: neutěšovat, jízda autem je přece normální součást života! Dodnes ale Rakša za jízdy slintá a do auta vskočí, jenom když vidí, že to myslíme vážně (a máme ji na vodítku, takže nemůže uhnout, ani zalézt pod auto).

Od malička Rakšu krmíme převážně jen syrovým masem. Kuřata vcelku z drůbežárny, nebo kuřata a kachny částečně opracované z jatek. Obojí nám ochotně dodávají dva zkušení chovatelé vlčáků (a vlků). Vždy nakoupíme větší množství a necháme zmrazit. Zdá se mi, že to je pro vlčáka zdravější, než granule. A přitom levnější.


Ostatní žrádlo je už jen drobným doplňkem: granule jako mlsky při výcviku, veškeré zbytky od našeho stolu (na obrázku čeká na svolení zhltnout špagety), rozmočené ovesné vločky, tvaroh, vajíčka, syrečky, droždí, mléko, ohryzky od jablek, třešně, švestky, jahody, hroznové víno, banány, šípky, borůvky... Vlastně si nevzpomínám, že by něco nedojedla. Má trvale hlad jako vlk. A přitom jsme ji zřejmě donedávna spíše překrmovali (s neblahými důsledky, což za chvíli rozvedu).

V poslední době už několikrát ukradla cizí jídlo. Nejhorší příhoda byla s grilovaným kuřátkem u rybníka. Vylezla z vody na vysoký břeh dříve než já a já pak už jen hasil výsledek. Překvapená společnost na dece ukazovala prázdný papír, paní třímala v ruce jedinou kost a věrohodně popisovala, jak se na to kuře těšili.

Zhruba okolo sedmi měsíců věku Rakša prodělala několik epizod s kulháním. Rostla v té době abnormální rychlostí (třeba i 3 kg za týden) a my ji vydatně krmili tučnými kačenkami. První veterinář doporučoval operace, tak jsme šli k druhému. Ten operaci odmítl a kulhání vždy přešlo po několika dnech s tabletami Rymadilu. Prý běžná nerovnoměrnost růstu (panosteitis). Od 8. měsíce se už kulhání nevrátilo.

Přišlo ale omdlévání a to byly ty úplně nejhorší zážitky se psem. Po čtyři dny po sobě Rakša zničeho nic omdlévala. Veterinář přes několik důkladných vyšetření jasnou příčinu nenašel. A vzhledem k tomu, že epizoda skončila spolu s vyloučením kačenek z jídelníčku, tak si kolegové našeho veterináře dělají legraci, že léčil “kačenkiádu”. Nyní se kloní k tomu, že důvody budou podobné, jako u kulhání: překrmování, rychlý růst, dočasně rozházené hormony.

Důležitá poznámka o penězích. Pokud se vám zdála cena štěněte vysoká, tak vězte, že “regulační” poplatek u veterináře není 30, ale 300 Kč. To u toho levnějšího. U dražšího je to 600 Kč a například vyšetření rentgenem s uspáním je tam za 6 000 Kč. Operovat chtěl za 25 000 Kč...

Radosti

Nejběžnější psí způsob komunikace - štěkání - Rakša sice umí, ale nepoužívá. A my jsme tomu rádi. Méně rádi jsou asi chodci kolem našeho neprůhledného plotu. Občas se zničeho nic nad plotem objeví vlčí hlava od psa ve výskoku a mlčky pohlédne zblízka chodci do očí.

Rakša komunikuje jinak: velkou škálou zvuků a pohybů a netušenou mimikou obličeje a uší. Od zhnusené nadávky, když ji slunce přinutí se zvednout a odplahočit se do stínu, až po výraz vrcholného nadšení z měkkého, nejlépe mokrého podkladu na vycházce. To potom vystartuje přímo proti mně a protože ví, že na mě nesmí skákat tlapama, ani nemám rád kousání, tak do mne napálí hrudí s odvrácenou hlavou. Je ale pravda, že toto se jí přihodilo zatím jen dvakrát. Mnohem častěji provozuje mírnější formu nadšení, kdy začne kličkovat a poskakovat jako kůzle a prokládá to divokými sprinty.

Krásné je její vlčí vytí. Naštěstí pro sousedy ho ale nepoužívá moc často. Většinou ji k tomu vyprovokuje nějaká siréna sanitky, hasičů nebo policie. Vypadá to jako běžné sdělení. Třeba i zůstane ležet, jen zvedne hlavu vzhůru a zpívá.


Mráz a sníh Rakše nevadí, spíš to vypadá, že naopak. I za mrazů dodržuje svůj zvyk měnit místa, kde spí. Když začaly první velké mrazy, tak jsem ji ráno při -16 stupních přistihl rozespalou a vyhřátou na ledových kamenech pod terasou. Příští zimu už bych ji rád vzal s sebou do hor na běžky. I s tímto výhledem pomalu začínáme trénovat vytrvalost během u kola.

Přivolání nám už pár měsíců funguje na 100% [3]. Na vycházky tak často chodím i bez nasazeného obojku. Mám jistotu, že ji vždy přivolám.

Potkali jsme sice několik lidí, kteří se zřejmě zalekli Rakšina vlčího vzhledu (a proto do města jedině s košíkem), ale v naprosté většině se setkáváme s kladnou až nadšenou reakcí většiny cizích lidí. Je zajímavé, že muže obvykle fascinuje vlčí pohyb a ženy vlčí barva očí. Slovo fascinace je na místě: je zvláštní, kolik už cizích lidí zcela odhodilo obvyklý společenský odstup, přišli k nám a jako v transu prosili o informace o tvoru, jakého evidentně viděli poprvé v životě. Stejně jako já před lety na YouTube.

Dobře, tak těma očima uzavřu i svou roční bilanci.



Poznámky

Všechny fotky (s vyjímkou druhé) jsou od Hanky Čertíkové, mé dcery.
[1] Druhým “vlčím” plemenem je saarlosův vlčák vyšlechtěný v Holandsku. V Čechách je s ním méně zkušeností a zarazilo nás, že oba psi, které jsme viděli, se nás, cizích lidí, báli.
[2] Spoustu odkazů najdete i na našem webu raksa.certik.cz.
[3] To je docela zajímavé téma, ale už jsem ho podrobně popsal v článku Kousnutí na dálku
[4] Konrad Lorenz: Život se psem, raksa.certik.cz/literatura/lorenz.
[5] Má pozvánka na socializaci štěněte, která měla tak bouřlivou odezvu:

Dobrý den všem,
mám k vám velkou prosbu. Tuto neděli si přivezeme štěně "československého vlčáka" (jeho pár dní stará fotka je v příloze). Je to rasa, která má ze všech zavedených plemen psů nejblíž k vlkům - což má i své nevýhody. A s jednou z nich od vás potřebujeme pomoc:


štěně musí mít v nejbližších dnech příjemnou zkušenost s co největším počtem různých hodných lidí.


Má totiž geny jen po těch předcích, kteří byli dostatečně nedůvěřiví k lidem, takže se nenechali zabít.

Pokud můžete, zastavte se aspoň krátce u nás kdykoli od pondělka 13.9. Podrbejte si šest týdnů staré vlče a dejte mu od nás připravený mlsek. Je pravděpodobné, že vás za odměnu olíže a pokusí se vám roztrhat kalhoty a urvat tkaničky...


[6] O dva roky později jsme sepsali pokračování...