Co je čévéčko doopravdy zač?

Informace na internetu

- aneb nenechte se zahltit.

Na internetu jsme se dozvěděli že pro začátečníky ČV nejsou, jsou vlčí, jsou ostří, neradi mění majitele, a když se špatně vychovají tak je to průšvih do konce života (buď psa a nebo majitele).

Na druhou stranu jsme viděli fotky těchto dravců s dětmi, a jak na vycházkách oni ostří rváči nenosí náhubky, dokonce jsme na vlastní oči viděli videa jak si čévéčka s jinými psy hrají a perou se aniž by to dovádění skončilo v kaluži krve.

Začněte třeba tady a nebo rovnou na Wolfdog.org

Je to soukromý web, kde najdete spoustu užitečných věcí a to v několika jazycích. Krom obsáhlé databáze jednotlivých psů a seznamu plánovaných vrhů štěňat je tam i funkční diskuzní forum, kam všem velmi doporučuji nakouknout.  Máte nějakou otázku? Věřte, že už se ptali lidé před vámi. Třeba čím krmit a kolik to stojí, jaký kotec zvolit, jak psa připravit na výstavu, jestli radši psa či fenu, jestli ho mají v bytě, kolik se ČSV dožívají a jestli jsou plaší.

Informace od lidí "z branže"

- aneb důvěřujte ale prověřujte.

Na cvičáku se na čévéčko tvářili opatrně, proč zrovna tohle plemeno, nicméně ano, s čévéčkama zkušenosti mají. Bohužel vždycky to byli psi na převýchovu, a že to byla dřina.

Jeden veterinář nám to rovnou rozmlouval. Své příbuzné koupi čévéčka zrovna nedávno vymluvil, protože jsou to nezvladatelní psi, a s upřímnou snahou pomoci nám doporučoval vybrat si bezpečnější plemeno.

Také pan Desenský  důrazně doporučuje si pečlivě vybrat plemeno podle povahy (plemene i majitele), a ne podle "hezkých chlupů". Dále doporučuje sehnat si o vybraném plemeni všechny možné pomluvy a drby, a s rozumem jim popřát sluchu.

Nejvíc nám pomohla paní chovatelka Soukupová z chovné stanice Československého vlčáka Z Molu Es, která nebydlí příliš daleko od nás. Navštívili jsme ji a její psy, a krom ohromení při pohlédnutí na ta pružná a ladná živá zvířata, která jsme předtím viděli jen na obrázcích a videu, jsme i paní chovatelku vyzpovídali ze všeho, na co jsme si vzpomněli. Odcházeli jsme s tím, že si asi koupíme fenku.

Holt jsme se romanticky zhlídli ve vlčí stránce tohoto plemene. Jen jistá nejmenovaná máma se při pohledu na "hotového" vlčáka spíš polekala a dumala nad tím, kdy a jak přesně se to plánované roztomilé drobounké vychované štěňátko zvrtlo v obrovského divokého vlka, který ji jednou nepustí do domu.
Psi, co jsme viděli my, byli klidní, někteří velmi přátelští, někteří trochu plaší a všichni se pohybovali úplně jinak než jak jsem já od psů zvyklá. Československý vlčák plavně klusající je nádherný. 

Takže jak je to s tou charakteristikou?

Československý vlčák je větší pes s výškou v kohoutku kolem 60-65cm a váhou přibližně 25kg. Svou stavbou těla a osrstněním je velmi podobný vlku. Oči má jantarové a zbarvení srsti může být žlutošedé nebo stříbrošedé, typická je pro něj světlá maska na hlavě, krku a hrudi. Jsou to vytrvalí klusáci a dokáží klusat na velké vzdálenosti.

ČSV vznikl křížením Německého ovčáka a Karpatského vlka. Měli být zdravějšími služebními psy v armádě, ale ozdravná vlčí krev krom výkonnosti přinesla i pro službu nežádoucí vlastnosti. Je to pes jednoho pána a změnu z ruky do ruky - v armádě běžnou - těžce nesou, výcvik je těžší než u NO a spíš plachost než dravost těchto psů armádě nevyhovovala.

Výcvik není zrovna jednoduchý. Cvik pochopí po chvilce, ale jeho 100% splnění je otázkou času. Nemá rád cvičení drilem, tak jako se běžně cvičí NO, ale potřebuje cit, vynalézavost v motivaci, čas a hlavně důslednost, ta je obvzláště důležitá. Mají spíš "vlčí" bohatý způsob komunikace a člověk, který je zvyklý na omezený  "psí“ způsob, může mít zpočátku problémy. Prakticky na každý psí sport lze najít vhodnější plemeno než ČSV, což neznamená, že se jich tito psi s úspěchy neúčastní, záleží na konkrétní povaze psa a odhodlanosti majitele cvičit. A cvičit.

ČSV nad věcmi přemýšlí, míček bezhlavě a dokolečka aportovat nebude, a když pracuje, tak z toho musí něco za odměnu koukat, nejlépe masitého. Je to spíše všestranný sportovní společník aktivní i ve vysokém věku, kdy už ostatní psi nemohou na nohy, a kde vyniká, jsou vytrvalostní závody (kolo, pěšky) a čichové práce.

Štěněcí období je, jak pro každého psa, tak pro čévéčko, zvlášt důležité. Pejsek se odebírá už v 5-ti týdnech, aby si brzy zvykl na nového majitele. Po vlcích je to plachý pes, proto je zásadní štěně dobře socializovat. ČSV mívá silný lovecký instinkt, který nepodceňujte. V útěcích a dobýváních se jsou velmi schopní, mohou se naučit otvírat dveře, okna, ledničky, přeskakovat vysoké ploty či se rychle podhrabávat, vyskočit z 2. patra, protáhnout se neuvěřitelně malými dírkami.

Také jejich smečkový pud je velký a dlouhodobé odloučení od majitele je pro psa těžké. Pro začátečníka je lepší fenka, bývá klidnější a nemá skolny k dominanci. Čévéčko se nemůže nechat uvázané někde na zahradě, jako módní doplněk k baráku a občas ho jen podrbat, je to parťák se kterým by se měl člověk naučit žít a poskytnout mu hodně kontaktu, pohybu a podnětů, lásku i pevnou výchovu, jinak by z něj mohl vyrůst opravdu problémový pes.

Československý vlčák není pes pro každého. Majitel by měl na výchovu psa fyzicky i psychicky stačit, mít jistotu, že se o psa může postarat po celý jeho - i patnáctiletý - život a denně se mu důkladně věnovat. Zhlédnout se v krásném exteriéru nestačí, případný majitel by si měl o plemeni zjistit co nejvíc a vyjasnit si, co by od psa vyžadoval a jestli mu to zrovna ČSV může splnit.  Pokud to člověk všechno zváží a přesto toto plemeno chce, myslím, že mu nic nebrání si ČSV pořídit. Myslím, že "ochočit“ si toho vlka co v sobě ještě stále mají, stojí za to.

Za tuto charakteristiku děkuji Mishel, přidala jsem jen drobné úpravy.

Oficiální standard plemene je k nalezení na klubových stránkách. Osobně doporučuji návštěvu u někoho, kdo ČSV chová.

Naše fenka je samozřejmě nejkrásnější, nejmilejší a nejúžasnější tvor na světě. Jiné čévéčko blíže neznám, a tedy něco mohou být znaky společné celému plemeni, a něco jiného zas vlastnost ryze Rakší. Snad aspoň s chabým pokusem o nestrannost mohu popsat, čeho jsem si zatím všimla.

Čévéčko je přírodní

Je po vlkovi výtečně vybaveno na celoroční pobyt venku. Rakša strávila svou první zimu celou dobu venku či v kotci. Noční teploty hluboko pod nulou ji pouze přiměly se těsněji stočit do klubíčka a tlapky s hlavou překrýt huňatým ocasem. ČSV má i víc chlupů - a to o řády - než běžní psi. Jako psí kožíšek je to výborné, jako rovnoměrná vrstva na mém oblečení při línaní už tolik neuchvacuje;] 

Pozn.: Na rychlé odchlupení oblečení se mi výborně osvědčil lepivý váleček, prodávaný například v Ikei. (Pardon za tu reklamu, ale je to fakt:)

Je to pes velmi aktivní a inteligentní, a tak, pokud ho člověk nezabaví, najde si zábavu sám. (Kýbl, koště, košík, ostružiny, vřes, tři popínavky, vánoční světýlka, kapradina, zelená plachta na plotě a další plachta kryjící hlínu, hadice, netkaná textilie kolem jahodníků.)

S tou aktivitou to myslím vážně, Rakša se dovede často a velmi okatě nudit. Prochází se po zahradě a hledá, čím by se zabavila tentokrát. Člověka až zamrazí, když ji vidí zkoumavě se rozhlížet po svém království a pak náhle pohodit hlavou a se soustředěným výrazem se rozklusat k záhonkům...

Snad se s věkem zklidní, ale záhonky pro jistotu už chrání plůtek. Když měla málo vybití tak, jako by jí přeskočilo, obíhala zahradu a dům zběsilou rychlostí s divokými skoky.

Není to vlk, i když vzhledem je mu velmi podobný. Společnost lidské smečky potřebuje. Hlad má vždycky a na cokoliv. Díky vlčímu předkovi má odolnou náturu a zdraví, je to vytrvalý klusák a aktivní je i ve vyšším věku. Značně lépe -oproti běžným plemenům- je na tom se smysly, především s čichem.

Čévéčko je cvičitelné

S Rakšou jsme zatím na úrovni přivolání, sedni, lehni a lež, neskákej, nekousej, k noze, čekej, hop, a obecně zakazujícího ne a navždy zapovídajícího nesmíš. Taky pozor při sekání dřeva a hrabání listí, uhni při překážení ve dveřích a běž ven, když leze, kam nemá. U nohy na vodítku ji táta naučil chodit prakticky během jedné vycházky ač s taháním to zkouší pořád, aportuje vcelku s chutí, a pro páníčka = zdroj pamlsků, je ochotna udělat mnohé. Dále učíme odložení, a stále a stále trénujeme přivolání.

Všichni nás varují, že to všechno ještě nic neznamená, s pubertou Rakša spolehlivě všechno zapomene a začne mít svou hlavu. Kolem jednoho roku věku je prý každé čévéčko na prodej:) Zatím ale neshledáváme žádné stopy prorokované nezvladatelnosti.

Vlčáci se dle mého průzkumu jsou schopni účastnit mnoha psích sportů. Viděla jsem fotky z agility, coursingu, poslušnosti, obran, čichových prací, záchranaření i hledání drog. Dále také tahání saní, bobů, koloběžek, závodění s majiteli na běžkách, na kole, po horách i jako doprovod na vyjížďce na koních.

Čévéčko není bojové plemeno

Zatím na Rakšu zbrojní pas nepotřebujeme. Na druhou stranu je pravda, že českoslovenští vlčáci si podle mne opravdu hrají divočeji než běžní psi. Obzvlášť na fotkách to vypadá vražedně, ozubené vlčí tlamičky a divoký výraz... a přitom je to pro ně jen takové přátelské šťouchání.

Jak Rakša rostla, stále méně majitelů neznámých psů jí dovolilo si s jejich miláčky pohrát. To jen tak upozornění, že vy sice můžete vědět, že váš pejsek je největší mazel na světě a psu ani člověku nikdy neublížil, nicméně ostatní v něm mohou vidět psa tichého, silného, divokého, s vražednými zuby a podezřele vypadajícího jako vlk.

Na vycházkách by si se všemi psy hrála, i s mnohými majiteli. V ohryzávání psů má již značnou výdrž, i kamarádčin zdatný labradorský hryzal jí měl po čase plné zuby. Ale košík na protestující Rakše to vyřešil:)

Když potká nové psy, s chutí se seznamuje, ačkoliv při hraní zpočátku utíká se staženým ocasem až na bradu. Na zuřivé psy za plotem pokojně vrtí ocasem a snaží si nechat ukousnout čumák. Z vycházky se nejradši vrací s hlavou celou ožužlanou.

Mohl by si tedy kynolog začátečník pořídit takto specifické plemeno?

Na to já ještě odpověď nemám, ale zatím se nám naše fenka osvědčila. Nějakou tu literaturu jsme pročetli. Povídali jsme si se zkušenějšími majiteli. Naše paní chovatelka Kaufmanová také zůstává v kontaktu a poskytuje cenné rady. Paní Soukupová říkala, že někdy jsou nezkušení noví majitelé lepší, než mazáci cvičitelé, protože si nechají poradit a navzájem se se psem učí. Každý pes má svou osobnost, a té je třeba výcvik přizpůsobit.

S chutí do toho

Jak a kde seženu štěně?

Na internetu. Kdo hledá, najde. Například tady je seznam plánovaných vrhů. Stačí si vybrat, a asi je lepší si štěně zamluvit v předstihu, snad i dříve, než se narodí. My jsme naše sehnali hned, jak jsme měli hotový kotec, protože náhodou štěně někdo na poslední chvíli odřekl.

Prosíme jeden kotec, zn. Trezor

Čévéčka prý ráda uplatňují svou inteligenci a sílu na všeliké neuvěřitelné útěky. Rakše tedy táta postavil neprůstřelný kotec, abychom ji mohli zavřít, když přijdou na návštěvu lidé, kteří se psů bojí. Rakša se naštěstí zatím bez nás venčit nechodí, zahrada a vycházky 2x denně jí stačí. Nicméně jsme připraveni opevnit hradby (plot), když Rakša projeví sklony k útěkům.

Kousání

aneb nepodšoupli nám to krokodýla?

Čévéčka jako štěňata koušou na co dosáhnou, akorát na rozdíl od ostatních kousajících štěňat různých plemen, co jsem na vlastní kůži pocítila, Rakša kousala ostřeji (možná měla ostřejší štěněcí zuby?).
Všimněte si prosím onoho minulého času slovesa kousat. Opravdu silné kousání lze za měsíc či dva odnaučit. Buď Rakša zvolnila sama od sebe, a nebo jsme ji to odnaučili.
Nutkavé kousání jsme také přesměřovali na neživé objekty, totiž že jsme jí při mazlení šoupli do tlamy dudlíka v podobě veliké kosti, kusu dřeva, ... a naše ruce byly ušetřeny.

Bylo nám také řečeno, či jsme to někde vyčetli, že kousání, žužlání a lízání je také projevem vlčácké náklonnosti, což je pak těžké mít Rakše za zlé.

Občas ještě Rakša vezme ruku do tlamy, když se nás snaží vyprovokovat k hraní a praní. Při drbání na bříšku taky ráda žužlá ruku, to pak úplně blahem chrochtá.

Se štěněcí Rakšou jsem se ráda prala, ale jak nám rostla a sílila, její stisk začal zanechávat modřiny, šrámy a jizvy (ty štěněcí zuby byly jak nože, fakt!), až bylo nutno tomuto praní učiněno přítrž.

Pak skoro ze dne na den v jednom roce kousat prostě přestala. Tedy zůstalo jí skákání, kousání či štípání, když se chce porvat a pohrát, ale při běžném kontaktu prostě ruku už nestiskne, nahradila to lízáním, ňufáním, či ždibáním.

Lízání

Blízalka je Rakšino druhé jméno.
Prvně všechno prozkoumá čuchem, a pak si lízne. Na uvítanou ráda olizuje kam dosáhne, dokonce s výskokem oblíznout obličej. Brýle olíže, ruce krásně voní, stejně tak nohy, všechno olízat. Nové lidi očuchat mezi nohama a pak bleskurychle blíznout pusu, nos, uši, krk. Při práci na zahradě do všeho přidá jazyk k dílu (nůžky, kladivo, vrtačka), kárající prst na usmířenou olíznout, časopis přečíst jazykem... Rakšin jazyk je neuvěřitelně rychlý a zdá se že všudypřítomný.

Ne a ne štěknout

Varovali nás chovatelé předem, že po vlcích bývají čévéčka neštěkavá, ale už jsem řadu mohutně štěkajících čévéček viděla a prý to lze i za mlada naučit.

Rakšu to neučíme a doufáme, že to ani neodkouká, nám totiž její neštěkavost úplně vyhovuje. Jen párkrát vyštěkla na koně v ohradě, a také vyštěkla leknutím, když jsme ji poprvé zvykali na silvestrovské petardy.

Akorát kolemjdoucí občas zažívají infarktové stavy na chodníku u našeho plotu, když se jim vedle hlavy náhle a zcela neslyšně vynoří veliká zubatá vlčí hlava. (K oné hlavě patří tělo, které za plotem stojí na zadních a nadšeně vrtí ocasem, což ovšem venku z ulice není vidět.)

Jinak je ale ČV ukecané

Štěkání mají nahrazeno širokou škálou nejrůznějšího vrčení, skučení, pištění, mručení, funění, škytání, vytí, frkání, chrochtání, pískání, zívání a hekání.
Je Rakše vedro? Tak si heknutím postěžuje. Líbí se jí drbání na bříšku? Zachrochtá si blahem. Je ospalá? Okázale pískavě zívá. Těší se na vycházku? Improvizuje kníkací písničku. Píchla ji vosa? Padne k zemi a za ublíženého kvikotu umírá.

Nepřeslechnutelné je ovšem vytí, které Rakša provozuje v reakci na sirény (ale jen určitého typu) a nebo když jde někdo z domu v době, kdy si Rakša myslí, že by měla být přibrána také.

Drobnosti

Krmení zbožňuje, ačkoliv jsme ji naučili, že musí počkat, až jí jídlo dáme do misky a dovolíme jí se na něj vrhnout. Někdy je tak strašně natěšená, že krom vrtění se na místě také drkotá zubama. Zní to jako tišší vrčení, ale nenechte se zmást.

Pokud jste už pár psů podrbali, určitě jste si všimli, že když je na správném místě drbete, začne se jim třepat noha, jako by to drbání prováděli sami. U Rakši je velice snadné tento drbací reflex vyprovokovat. Naopak najít místo, kde by se hned nezačla "drbat", je někdy obtížné:)


Co se vlčího pohledu týče, některá čévéčka mají uhrančivě žluté oči. Že zrovna váš pes bude mít takové oči, vám ale nikdo nezaručí. Na foru wolfdog.org jsem se dočetla že barva očí se mění během prvního roku života. Přesný věk ve kterém dojde k ustálení barvy je dost individuální. U něktrerého štěněte je oko světlé už v prvních měsících u jiného může i tmavší oko zesvětlat. Žluté oči jsou určitě působivější ale stejně psu nevydrží po celý život. Starším psům oči tmavnou. Stává se, že někdy po roce stáří oko proti štěněcímu věku zesvětlá (probarví se) - tyhle oči pak obvykle svou barvu více méně drží až do stáří. Bledé žlutozelené oči obvykle rychle ztmavnou na sytě žlutou a pak už je individuální, zda tmavnou postupně dál, nebo vydrží jantarové do relativně vysokého věku a hodně ztmavnou až vysloveně ve stáří.

Jízda autem

Zřejmě jsou na tom psi podobně jako lidi, někteří snášejí, jiným se dělá špatně. S věkem problémy ubývají. A někdy to závisí na autě. Také prý dálnice je snášena lépe, než popojíždění, zrychlování, zpomalování a zatáčení ve městě.
Univerzální všelék je prázdný žaludek, tedy před cestou nekrmit.

Rakšu jsme jako štěňátko nejdřív vozili v náručí, což s občasným brekotem tolerovala. Když byla moc velká a moc sebou mlela, odložili jsme ji do kufru, a furt jsme u ní měli ruku a uklidňovali.
Chyba - jak jsme byli napjatí z toho co ta chudinka musí protrpět, ona se utvrzovala v tom, že se opravdu děje něco hrozného. Zvlášť když jsme jí za to "chválili". Jedna cesta autem s vystresovanou mámou skončila dokonce tak, že Rakša půl cesty zoufale vyla:)
Docvaklo nám to konečně, a bez chlácholení, dotyku a jako že to je věc běžná jsme ji dále vozili v kufru a ona se rychle zklidnila a poznámky si nechala pro sebe.

Špatně jí bylo obvykle do čtvrt hodiny jízdy, nejdřív začla slintat a pak zvracela celé jídlo, nebo když nebyla po jídle, tak aspoň šťávy a pamlsek, co dostala za odměnu za to, že se nechala naložit do kufru.

Asi od půl roku jsme si dávali záležet, aby do kufru šla s prázdným žaludkem, obvykle ona sama ani pamlsek za naložení nesežrala. (!) Od té chvíle zvracela asi dvakrát, v druhém případě to po sobě stihla zase pečlivě uklidit dřív, než jsme stihli zastavit. Slintá pořád (9 měsíců) a naskakuje do kufru už sama, ale velmi neochotně.

A je to teda vlk?

Není. Ale podobá se mu vzhledem. Nicméně tato podobnost také není jednoznačná, páč Rakšu už kolemjdoucí lidé označili krom vlka také za kojota, českého vlka, českého či československého ovčáka, malamuta a huskyho:)