Zápisky‎ > ‎

Jak se Rakša má, když nás nemá

posted 8 Apr 2014, 02:18 by Hanka Čertík
Zatímco já s tátou jsme zůstali ještě měsíc v USA (o zážitcích napíšu v dalších zápiscích:), o Rakšu se doma starali naši kamarádi, brácha a pak máma. Ta nám posílala pravidelné zprávy o tom, jak se jí a zvířátkům daří, a protože si myslím, že by některé z vás mohlo zajímat, jak vypadá mámin pohled na soužití s čsv, s jejím svolením jsem zprávy upravila do podoby deníku.

Tak takhle se Rakše a Šivovi stejskalo po Čertících...

28.2.
Ahoj,

tak dneska už snad dám dohromady kloudné slovo, včera jsem po příletu z Ameriky byla dost mimo, takže jsem se omezila jen na nejnutnější. Například vycházku s Rakšou - byla z toho celá bez sebe a div mě neporazila. Mé obavy, že se na mě po měsíci třeba bude tvářit odtažitě, byly zcela liché, už když jsem otevírala branku, skákala na plot jako divá.

Dneska taky byla ráno celá divoká, když zjistila, že fakt půjdeme pro rohlíky - ode mě to zřejmě vůbec nečekala, že bych se ráno k něčemu vzchopila. (Ale já jsem neměla ráno, ale už poledne, protože jsem se vzbudila už v půl čtvrté.)

Odpoledne jsme spolu uklízely bobky a hrabaly trávu, ležela důstojně jako královna obvykle tam, kde jsem chtěla zrovna hrabat, a tvářila se znuděně. Její zájem vzbudilo, až když jsem škrábala z pantofle rozšlápnutý bobek, který jsem předtím při úklidu přehlídla. Neměli bychom sice antropomorfisovat (je to správně? - ale asi chápete, co mám na mysli), ale četla jsem v jejím pohledu zhruba toto: "Proč MNĚ zakazuje válet se ve voňavých věcech, když sama si v tom evidentně libuje?" Jí by se jistě nestalo, aby do něčeho podobného šlápla omylem, a hádám že nepředpokládá, že by toho byl schopen někdo jiný.

Kocour nám dnes nepomáhal, povaloval se na gauči ve vyhřáté místnosti. Zatopila jsem si totiž v kamnech. Ráno dostal odčervovací prášek zabalený v taveném sýru (žádný špek jsem nenašla), obávala jsem se, že to zjistí a že se mu ho podaří vyplivnout, ale hltal sýr tak divoce, že si toho zřejmě ani nevšiml, že první sousto, které jsem mu vsunula skoro až do krku, byl podvod, až ten druhý kousek byl poctivý sýr.

Hanko, beru zpět všechny posměšky ohledně "zbytečného" kartáčování Rakši - čtrnáct dní na ni nikdo nesáhl a zrovna silně líná, takže jednak nevypadala nijak elegantně (což bych ještě skousla), ale při každém doteku se člověk obalil její hustou světlou podsadou. A že těch doteků bylo, pokaždé, když jsem vyšla ven. Takže jsem s povděkem vzala tvé kartáče a jala se ji vyčesávat. Měly jsme kolem toho trochu neshodu, ale nakonec poslechla a poseděla. Udělala jsem ovšem chybu, že jsem si nechala fleecovou mikinu - tak to teda nevím, jestli z ní ještě někdy ty chlupy dostanu. Věším ji teď venku a používám jen na Rakšu.

3.3.
Na večerní vycházku s Rakšou jsem vyrazila až za mírného stmívání, byla velmi čiperná a plná energie, opravdu se zdá, že za šera ožívá. Tak jsem byla docela ráda, že jsme se vrátily, aniž by došlo k nějakému většímu incidentu. K malému došlo: u Nováků měli otevřená vrátka, a za nimi se jednak bavili Novákovi, jednak tam seděla jedna z jejich koček, já jsem si toho všeho všimla, až když tam Rakša hbitě zabočila. [Novákovi a jejich kočky nemají psy ani trochu v lásce.] Ovšem na můj rázný příkaz se okamžitě zastavila, takže u sousedů byla pouze předními tlapami, a myslím, že se jim předvedla v dobrém světle jako pejsek, který poslouchá na slovo. Omluvila jsem se, tak doufám, že incident nezanechal hlubší stopy.

8.3.
Rakša po včerejším půstu (ulovila akorát jednu myš) slupla půlku syrové kačenky, přestože dostala předtím od sousedky zbytek oběda po vnucích (rejže a grilovaná kukuřice a pár kousků panenské pečeně - no sama bych si dala!). Tak snad bude takto zdárně pokračovat s ostatníma půlkama, optimisticky jsem jí vyndala z mrazáku další.

9.3.

Dneska tu byl krásný teplý slunný den, ráno jsme s Rakšou byly na dlouhé vycházce v romantické mírné mlze. Odpoledne se ovšem na vycházku vyrojilo plno pejskařů, takže jsem musela pořád sledovat, zda na obzoru je přítel nebo nepřítel, a pak ji případně přivolávat, což bylo dost náročné. Vyrazily jsme tedy na kopec, že se rozhlídnem po kraji - nečekala jsem, že tam někdo bude. Ovšem bohužel ano, dokonce se psem, a já ve snaze se vyhnout jsem zvolila cestu necestu přes nějaké bodláčí, kde Rakša vyplašila srnku a rozběhla se za ní - nepodařilo se mi ji zarazit hned na začátku (ode mě byla několik metrů a od srnky asi jen tak tři) a pak už neposlechla. Tak to mě dost dopálila, i když jsem já měla být předvídavější. Sice se vrátila za chviličku, daleko za ní neběžela, možná dokonce to byl výraz jakési poslušnosti, ale mě to moc nepřesvědčilo. No teď tam už s ní radši teda chodit nebudu, protože teď by se mohli taky někdy narodit koloušci a kdovíjak by dopadlo takové setkání, to mě napadlo taky až když se vrátila. Jinak je ale moc hodná, i kačenky pěkně papá. :-)

Kocour se mi dnes rozvalil na klíně a nastavil své kulaté, hustě chlupaté bříško, tak jsem ho pěkně prodrbala. Rakša se přes den povalovala na trávě a když jsem šla kolem, taky mi obvykle nastavila bříško. Taková poklidná neděle to byla, až teda na tu srnku.

12.3.
Dnes jsme měly s Rakšou první vážnější incident, potkaly jsme totiž tu bílou labradorku, co ji nemá ráda, a obě fenky byly na volno - setkaly se na rohu ulice ve stejný moment, takže to zaskočilo mě i tu druhou paní, a i když jsme od nich byly tak na 3 metry, už jsme je nestačily zarazit, teda konkrétně Rakšu, a ta tu fenku začala honit a rafat po ní. Obě jsme na ně křičely, pak tu labradorku naštěstí napadlo běžet směrem k nám a když se Rakša za ní taky přiblížila, asi jí to nedalo, když mě viděla tak rozčilenou, nechala fenku být a přiběhla ke mně. Vynadala jsem jí a obě fenky jsme přivázaly na vodítka, paní podrobně prohlížela tu svou, jestli jí Rakša něco neudělala, a když se Rakša zklidnila, šla jsem k ní a ptala jsem se, jestli je všechno v pořádku, a omlouvala jsem se s tím, že jsem měla pocit, že když mám Rakšu takhle pár kroků před sebou, že se nic nemůže stát, a ona říkala totéž o sobě a svojí fence (ještěže byla taky na volno, jinak by ta vina byla evidentní). Tak snad se vztahy příliš nepokazily, ale už by se to nemělo opakovat. Normálně vždycky na Rakšu před každým rohem zavolám, aby počkala, a ona poslechne, ale možná teda fakt budu muset chodit s vodítkem - když je to pokušení o tolik blíž než já, tak holt prostě neposlechne, nebo aspoň ne hned.

14.3.
Ráno jsme vyšly s Rakšou na krátkou procházku a odpoledne v pět, když jsem dorazila, honem ještě na další, která se tentokrát protáhla, protože v Hájovce jsme potkaly paní s ridgebackem, na kterého volala Riči, a ukázalo se, že je to kamarád, tak jsme je nechaly pohrát a oni se krásně honili. Takhle jsem Rakšu už dlouho neviděla běhat, ani s Rinem. Běhala střídavě potokem (tam Riči nesměl) a pak po poli, jen se za oběma prášilo, je totiž velké sucho, takže na konci vycházky byla maskovaná za lišku, ale měla jsem aspoň dojem, že tu dnešní kačenku si hezky odpracovala.

15.3.
Ráno v osm jsme se vypravily s Rakšou pro rohlíky (když zjistila, že se jde ven, začala lítat po zahradě jako šílená, vlítla na terasu, tam porazila židli, a to ji teprve trochu zklidnilo). Sice bylo zataženo, déšť na spadnutí a fičel studený vítr, ale mně se cestou z obchodu ještě nechtělo domů, Rakše samozřejmě taky ne, tak jsme to vzaly ještě velkou oklikou přes Hájovku a přes pole. To mě vždycky znovu překvapí, jak nálada málo závisí na vnějších podmínkách (teda samozřejmě pokud nejsou extrémní) - venku bylo hnusně a rohlíky v obchodě neměli, ale zrovna mě nebolely kyčle a radovala jsem se ze zpěvu skřivánka a z dobře naladěné Rakši a bylo mi veselo. Domů jsme docházely za prvních kapek deště, a než se rozpršelo, už jsem si lebedila u kamen.

16.3.
Dneska tu celý den hrozně foukalo, ráno se mi vůbec nechtělo na vycházku, no ale obětovala jsem se. Předpokládala jsem, že tam budu zcela sama - avšak nikoliv: potkali jsme se s Lennym, Rakša za ním vyrazila celá nadšená. Předtím jsem ji ovšem držela na vodítku, protože jsem je na dálku nemohla rozpoznat, jenže byly jsme proti větru, takže Rakša na rozdíl ode mě věděla, kdo to je (nerada s ní chodím proti větru, protože já nevím, co mám vpředu čekat, kdežto ona velmi přesně, takže mě snadno nachytá nepřipravenou). Tak jsme se k nim přidaly, pejskové se honili a my s panem Lennym jsme si povídali. Odpoledne se mi zase nechtělo do toho větru, ale šly jsme, tentokrát jsme narazily na tu labradorku, co na ní má Rakša takovou pifku, ale byla jsem opatrná, Rakšu jsem uhlídala a obešlo se to bez incidentu.

Jinak celý den jsme všichni byli zalezlí: Rakša v kotci na seně, kocour v budce a já doma.

17.3.
Ráno jsme šly na devátou s nadějí, že potkáme Rina, a to se i vyplnilo. S panem Rinem jsme si notovali, jak se nám včera strašně nechtělo ven (to jsme se ale nepotkali). Dneska si pejskové hezky hráli, tak jsme tam po louce křižovali skoro hodinu, přestoře pořád ještě dost nepříjemně foukalo. Doma jsem pak ještě zalívala rododendrony a štípala malý polínka na zatápění - to mi Rakša ovšem velmi pomáhala a strkala čumák přímo pod sekeru, musela jsem být moc opatrná. (Kocour tentokrát nepomáhal vůbec, povaloval se doma u kamen.)

Odpoledne byla vycházka jen krátká, potkali jsme sousedku, která si šla zaběhat, a chválila Rakšu, jaká je poslušná - měla jsem ji totiž bez vodítka u nohy, protože na dálku jsem nepoznala, kdo se to blíží, a nechtěla jsem riskovat, že bude někoho obtěžovat, vypadala aktivně. Možná i proto, že včera měla půst jako přípravu na celou kachnu. Schválně jsem si stopovala, jak dlouho ji bude žižlat: odnesla si ji za les, za půl hodiny se vynořila s půlkou kachny, odložila si ji pod bukem a šla si utřít čumák do toho malého tmavozeleného smrčku u ohniště. Pak se vrátila, chvíli žvejkala, pak si znova šla utřít čumák, tentokrát do kvetoucích vřesovců. Pak ještě chvíli hodovala, a zbylou asi třetinu kachny přinesla před terasu, kde obvykle dostává jídlo, tam ji pohodila a odešla před dům. Vyložila jsem si to tak, že mi říká "tohle si už můžeš nechat", tak jsem to hbitě schovala zpátky do ledničky. Když se vrátila, chodila po zahradě, jako by něco hledala, i na mě do kuchyně se pátravě zahleděla, tak nevím, jestli ten zbytek fakt hledala nebo jen tak chodila. Dostane ho zase zítra.

18.3.
Což mi připomnělo, ráno jsme šly cestou do obchodu kolem těch dvou vzteklých malých psíků v domě u hromady. A oni skákali do plotu, štěkali a kousali, a jak tam mají před plotem takovou tu zelenou tkaninu, tak vždycky se vyboulila pod jejich čumákem a vykoukly z té tkaniny jen vyceněné zuby - nejdřív jsem se lekla, ale pak to vypadalo dost směšně. Ještěže tam byl ten plot. Rakša mě tam ovšem vylákala sama: já jsem chtěla jít Krátkou ulicí, ale ona udělala pár kroků po té červené cestičce směrem dolů, tam si sedla a úpěnlivě na mě hleděla. No tak já jsem změkla, že, i když jsem si od té cesty nic moc neslibovala. Ona mi nadšeně přiběhla poděkovat, ňufla mi do ruky, a radostně se vydala po své vybrané cestě. Která ale opravdu za moc nestála.

19.3.
Rakša dostala místo vycházky kachnu, radostně s ní odběhla do lesa, ale už po 5 minutách se objevila a koukala na mě z terasy, nevím, co mi chtěla sdělit. Po chvíli zmizela a od té doby po ní není vidu ani slechu, v té tmě se mi nechce kontrolovat, jestli žere nebo ne, tak to nechám být až do rána. Stejně je v noci venku větší zima než v ledničce, tak to maso se snad do rána nezkazí, jestli ho nedojí. Kocour se neukázal, tak doufám, že je v pořádku někde na toulkách nebo na seníku.

21.3.
Rakša dnes nesnědla poslední kachnu, co jsem jí opět po jednodenním půstu předhodila - odnesla si ji sice do lesa a objevila se až po hodné chvíli, takže jsem předpokládala, že ji snědla, ale bylo mi nápadné, že když jsem šla po cestičce vysypat trávu na kompost, velmi aktivně se tam drala taky. To jsem pojala podezření, rozhlídla jsem se trochu a opravdu: z kachny sežrala jen kousek a zbytek tam nechala ležet. Tak jsem ji opět uklidila do lednice a uvidíme zítra.

Ráno jsem ji velmi zklamala: měla jsem totiž pomalejší start, než jsem plánovala, takže jsem místo vycházky musela spěchat na autobus. Když jsem se začala oblíkat, špatně si to vyložila (i když obvykle na mně pozná, kdy jdu na vycházku a kdy jinam) a začala radostně skákat a běhat kolem domu. Tak to mi bylo moc líto. No ale odpoledne jsme se hezky prošly po louce.

24.3.
Dneska mě vystrašil kocour. Včera se mi zdálo, že málo jedl, navíc celý den jen odpočíval, tak jsem si řekla, jestli mu nechyběj třeba nějaký vitamíny proti jarní únavě, a večer jsem mu ještě udělala vajíčko; ale on ho snědl jen kousek, což mi na klidu nepřidalo (radostně ho pak dojedla Rakša s vločkama, měla zrovna dietní přestávku mezi kachnama, který už dojedla, a zbylýma několika kuřátkama). Večer se pořád neměl k odchodu, tak jsem ho nakonec asi v půl desáté vynášela na budku - byl celý vláčný a rozespalý, venku bylo zima a pršelo a já jsem měla z toho špatné svědomí. Doufala jsem, že zaleze do budky, ale on se vysmek a zmizel pod terasou, jak to tak večer dělává. Ráno jsem se poprvé probudila už asi ve čtyři a říkala jsem si, že jestli se kocour objeví, už ho nechám doma - pořád tam ledově poprchávalo. Dokonce jsem i vyšla na terasu, ale kocour nikde. No nic, šla jsem zase spát, ale v sedm ráno kocour pořád nikde, venku déšť se sněhem a studený vítr. Šly jsme s Rakšou asi po týdnu zase jednou pro rohlíky (na pátek mám objednaný zdický chleba, paní prodavačka už nevydržela a zeptala se, co je Jirko s tebou, že už jsi tam dlouho nebyl, tak jsem říkala, že to je právě pro tebe na uvítanou z cesty), vrátily jsme se a kocour pořád nikde, přivolání žádné. Nedalo mi to a zkontrolovala jsem budku i seník, ale nikde ho nebylo vidět. Byla jsem čím dál nervóznější, ale nakonec naštěstí vše dobře dopadlo: před polednem přestalo na chvíli pršet, a kde se vzal, tu se vzal, kocour na terase, vypadal suše a spokojeně a dožadoval se snídaně. Jistě si umíte představit, jak jsem mu okamžitě radostně vynesla na budku namočené granulky. :-)

Ale zajímalo by mě, kde teda byl.

26.3.
Když jsem se konečně dovlekla domů, tady už čekala Rakša natěšená na vycházku - no nemohla jsem ji odmítnout, že. Tentokrát ale byla jak šílená: poslední vycházka byla včera ráno, navíc se blížil soumrak, to ona vždycky ožívá, a když pochopila, že se převlíkám na vycházku, skákala nejmíň ještě o čtvrt metru výš než obvykle. Takže jsem zvlášť důrazně požadovala, aby seděla, když jsem otevírala vrátka a rozhlížela se, jestli tam není nějaké nebezpečí. Když jsem pak řekla "Můžeš!", vyrazila jako torpédo a pak už celou dlouhou vycházku (nakonec jsem s ní courala asi 3/4 hodiny) neustále aktivně pobíhala a prudce měnila rychlost i směr. Byla jsem velice ostražitá a při každém náznaku jejího zájmu jsem soustředěně pozorovala v daném směru, co ten zájem asi tak vzbudilo, abych včas zareagovala. No byla to velmi náročná vycházka (pro mě), naštěstí nedošlo k žádnému incidentu. Na závěr jsme potkali Lennyho, takže měla i společenské vyžití.

28.3.
Tak jsem právě vyhodila kocourka, se špatným svědomím (mým, ne jeho), i když teď už venku není taková zima. Předtím jsem ho uplatila mističkou mlíka, ale moc mi to nepomohlo, tak doufám, že aspoň jemu. Rychle se přehoupl přes plot a zmizel.

Večer jsem nesla Rakše kuře, už seděla a já jsem se chystala ho vysypat z pytlíku, ale vtom jsem si všimla, že na trávě, kam jsem se ho chystala hodit, leží moje pantofle, kterou tam Rakša přinesla v době mé nepřítomnosti z terasy. Tak jsem jí vynadala a pantofli jsem nesla zpět na terasu - samozřejmě i zároveň s kuřetem. Sledovala mě překvapeně a zdálo se mi, že i trochu s obavami, jak to s tím kuřetem dopadne, ale s tím jsem se vrátila a dala jí ho. A druhý den ráno koukám, na tom místě na trávě není moje pantofle, nýbrž ten velký černý květináč, co používáme na plevel a co jsem měla odložený u kompostu. Tak nevím, jestli si moje kárání vzala k srdci a přinesla si proto jinou hračku, nebo to byla jen náhoda. No ale je to milá kočička (já vím: "pejsek to je, maminko, pejsek").

29.3.
Dneska jsem se ráno vzbudila brzo a ještě byly zbytky mlhy, když jsme s Rakšou vyrazily ven. Počítala jsem najisto, že nikoho nepotkáme, kdo by taky takhle brzo někde coural. Na louce bylo zdánlivě prázdno, ale po chvíli Rakša zbystřila, tak jsem taky zbystřila, na obzoru černý pes - takže opět "k noze", poslechla velmi nerada, bodejť taky ne, když to byl Lenny, jak se ukázalo. Jakmile jsem ho poznala, dala jsem jí volno, vystřelila jako šipka a hezky se s ním proběhla. Pak ovšem přiběhla a skočila na pana Lennyho, nečekala jsem to, tak jsem ji okřikla až pozdě. Zablátila ho, a mám podezření, že mu i trochu natrhla kalhoty. Vynadala jsem jí samozřejmě, ale bylo už pozdě. Pan Lenny se tvářil, jakože se nic nestalo, a nevyvedlo ho to z jeho vyrovnaného klidu, ale mě teda jo.

Odpoledne jsme v Hájovce potkaly paní s Annie. Rakša se ovšem zachovala jako potvora: když jsme chvíli předtím šly podle jejich plotu, Annie přiběhla a vrtěla ocáskem, ale Rakša si jí ani nevšimla, ovšem teď k ní honem pospíchala a velmi dominantně se přitom naparovala, až jsme se s paní Annie musely smát. Ale pak si spolu hezky zaběhaly a pohrály, protože Annie ani v náznaku její postavení nezpochybnila, naopak.

Doma dostala od sousedky zbytky kuřete od oběda - paní tomu sice říkala "kosti", ale byly dost ledabyle obrané, a Rakša byla u vytržení a jakmile dostala svolení, hbitě je do sebe naházela. Po vycházce jsem jí vytáhla nacucané klíště, pak dostala ještě syrové kuře ode mě (poslední), odběhla s ním do lesíka, a já jsem se snažila si vzpomenout, co jsem to chtěla ještě udělat, než se setmí. Vybavilo se mi umytí oken (před pár dny dost pršelo a Rakša je stačila důkladně zablátit), tak jsem si při práci libovala, jak to bylo chytré, dát jí to kuře zrovna teď, že mi aspoň nestrká čumák do kyblíku a neolizuje čerstvě umyté sklo. Když se ovšem sešeřilo, uvědomila jsem si, že jsem původně chtěla udělat něco jiného: naštípat malá polínka, abych měla zítra čím zatopit. To už ale Rakša měla dojezeno, takže mi strkala čumák pod sekeru a kradla polínka a já jsem si říkala, že příště si to musím s tím kuřetem naplánovat líp.

Teda, to je dlouhej mail. No ale v pondělí už vyrazíte na cestu domů. To jsem zvědavá, co na to Rakšinka řekne, až vás po tak dlouhé době zase uvidí.
Máma
Comments