Na návštěvě u „vlčího poutníka“

Na náměstí v Brně – Slatině na nás čekal opřený o značku a už na první pohled bylo jasné, že je to

on – dlouhé bílé vlasy a plnovous, kolem hlavy šátek, oblečen v maskáčích a v ruce nezbytná fajfka.

„Tož vás tu vitám.“ zvolal s nezaměnitelným brněnským akcentem. A hned se zeptal (později jsem měla

dojem, že se ptá víc on nás než my jeho): „To máte ty psy všechny v tom malém autě?“ Vida, i takový

dobrodruh může být někdy překvapen...

Jaroslav Monte Kvasnica v mládí propadl vlkům a svůj život zasvětil jejich poznávání a ochraně. Ve

snaze o získání co největšího množství vlastních zkušeností a poznatků sjezdil velkou část zeměkoule a

setkal se s mnoha zajímavými lidmi, známými i naprosto anonymními. Jeho znalosti jsou hluboké, užitečné i

pro „odborné kruhy“ a když ho posloucháte, žasnete nad tím, jak je chování vlků logické a racionální.

Navštívili jsme Monteho jednoho podzimního dne odpoledne, abychom něco z těch poznatků získali

pro sebe. Život s vlčákem někdy člověka donutí zajímat se o to, jak se chová jeho předek a jestli třeba v

chování vlka nenajde odpověď na to, proč jeho pes dělá to či ono. Něco z toho tajemna si naši šediváci od

vlka přinesli a mnozí z nás jsou vlkem fascinováni. Nabízíme vám malou mozaiku z našeho povídání s

Montem. Je hlavně o životě se psy a o zážitcích, které Monte při objevování vlků získal.

Proč ho vlastně uchvátili právě vlci? „Fascinuje mě na nich jejich komunikace, diplomacie a umění

se učit. Vlk, jako smečkové zvíře, se bez dokonalé komunikace neobejde: rituály dominance a submisivity

jsou alfou a omegou komunikačních rituálů a vlčí řeči - mimiky, akustických signálů, řeči těla, pachových

signálů atd. Vlk smečku potřebuje a aby v ní mohl žít a využívat spolupráce svých druhů, musí s nimi

vycházet a respektovat je. Kdo do tohoto světa pronikne, je fascinován alchymií vlčí diplomacie. Zajímavé

také je, že vlk schopnosti pro lov velké zvěře (jelenů, divočáků, losů, sobů, bizonů, pižmoňů atd.) nemá

zakotveny ve svém dědičném materiálu. Tyto schopnosti získává až učením ve smečce od svých zkušenějších

druhů. Právě v tomto faktu vidím neuvěřitelnou schopnost domestikovaných psů - učit se! To je pravé

dědictví od jejich vlčích předků.“

Zahrada

„Nebude vám vadit, když si budeme povídat venku?“ ptal se, zatímco jsme uvazovali psy ke kolíkům

v zahradě.

„Já jsem se dneska ještě moc nevěnoval psům, tak abych jim byl nablízku.“ Shodli jsme se, že venku

nám to vyhovuje už jen proto, že psy chceme taky vidět.

Posadili jsme se na zahradu za domem, kde Monte v současné době přebývá a pečuje o svou

nemocnou maminku. Věnuje jí teď maximum svého času, takže ostatní aktivity musely jít buď poněkud

stranou nebo musely přijít k Montemu jako „hora k Mohamedovi“.

Monte nám představil svoje dva souputníky, malamuty Mishu a Frama. Obdivovali jsme jejich

kondici a srst. Misha je klasický šedobílý malamut. Loni ve svých devíti letech prodělal mrtvičku, byl skoro

na umření. Monte se o něj pečlivě staral a vrátil ho do formy, že byste nepoznali, že byl nemocný.

Fram je pro změnu černobílý, vypadá trochu jako plyšový medvídek. Monte nám ho představil slovy:

„Nedávno jsem s ním byl na Veterinární fakultě v Brně. Profesor ho ukázal studentům a okomentoval: ‚Tady

vidíte zhruba tříletého psa v ukázkové formě. Nemám pravdu?‘ Já jsem mu na to odpověděl: ‚Vraťte diplom,

pane profesore, tomu psovi je jedenáct.‘“

Seděli jsme nedaleko psů (Fram nám neustále připomínal, že se mu málo věnujeme) s výhledem na

„sýkorkový“ strom, na který Monte podstrojuje sýkorkám slunečnicové terče. Vypadá to, jakoby sýkory na

stromě rostly vedle jablek. Monte tomu familiárně říká „moje drůbežárna“.

Vlčáci

Během našeho povídání se několikrát stočila řeč i na československé vlčáky. Monte je touhle vlčí

rasou fascinován a tak v těch chvílích padaly otázky z jeho strany. Nejvíce na téma charakteru a chování.

Myslím, že odpovědi velmi porovnával se svými poznatky o vlcích.

„Mně se ti psi moc líbí, jsem z nich nadšený. Dokonce už jsem i přemýšlel, že bych si vlčáka pořídil.

Jenže já už jsem dávno absolutně propadl těmhle malamutům.“ Láskyplně přitom obejme a pohladí Frama,

jednoho ze svých životních parťáků.

„Vlčí muž“

O jeho vztahu k vlkům a o tom, že si s nimi opravdu rozumí vypovídá malá příhoda z jednoho

parku v Německu, kam se vypravil při jedné ze svých cest za studiem chování vlků v zajetí.

„Byl jsem se tam podívat. Je to taková obora a měli tam jednoho problémového vlka. Tak se ho báli,

že mu házeli maso přes plot. Já jsem tam přišel a během pěti minut jsme byli nejlepší kamarádi. Oni se

divili a říkali: ‚Prosíme vás, odvezte si ho...‘ Ale to já samozřejmě nemůžu...“

Monteho současným hlavním zájmem jsou vlci v Evropě.

„Zajímají mě hlavní migrační zóny, kterými se vlci vracejí na svá někdejší území: migrace vlků z

Itálie do Francie (v oblasti Přímořských Alp), vlčí migrace z Polska do německé Lužice a pochopitelně návrat

vlků na naše území ze Slovenska do Beskyd.

Za své hlavní poslání považuji rehabilitaci vlka v očích veřejnosti, demytizaci „zplozence pekel",

který je ve skutečnosti inteligentní, vysoce společenskou šelmou, velmistrem empatie, vrcholovým

predátorem, který v krajině plní funkci zdravotní policie a díky jemuž člověk získal svého nejlepšího přítele

– psa!“

Reintrodukce vlků v Česku

„Já si myslím, že u nás reintrodukce není nutná. Kdyby tady byla adekvátní ochrana, tak by se vlci

přirozeně vrátili sami. To by bylo ideální.

Problém je v tomto: Přivezeš sem odchycené vlky, necháš je někde v oboře zvyknout a pak je

vypustíš. Co udělá vlk, když ho vypustíš? První dva dny běží... Kde je chceš v Česku vypustit? Když je

vypustíš v Beskydech, zastaví se v Olomouci nebo ještě dál. Vypustíš je na Šumavě a máš je u Náchoda, než

se začnou vůbec dívat kolem sebe... Pokud ovšem poběží na správnou stranu, ne přes hranice. Smečka se

rozpadne. Přirozená repatriace, migrace, to je naprosto bezpečný způsob návratu vlků.

Vlk je sice v Česku zákonně absolutně chráněn, což ovšem nebrání řádění pytláků.

U obce Bílá byla koncem devadesátých let uskutečněna nelegální naháňka, při níž bylo pobito

jedenáct vlků. A nebyla jediná. Pytláctví je ovšem pouze vrcholem pyramidy: nejvážnější překážkou migrace

vlků je neustálá fragmentace krajiny: rostoucí zástavba podhůří a především hustá síť vozovek, která

zasahuje i do nitra pohoří.

Řešením by byly ekodukty (zatravněné a keři osázené mosty nebo podchody pro zvěř), které

umožňují průchodnost krajiny (dobře fungují např. v Německu a dokonce i v Chorvatsku). Ekodukty jsou

ovšem finančně náročné. U nás se na ně stále nedostávají finanční prostředky a chybí i dobrá vůle

odpovědných orgánů.

Průchodnost krajiny je nezbytná. Pokud chybí, populace zvěře se omezují na ostrůvkovité

Robinsony, genetická výměna je znemožněna a populace degeneruje.

Pro „naše vlky" je nesmírně důležitá alarmující situace na Slovensku, kde byla od loňského roku

prodloužena zákonná doba lovu na plného čtvrt roku: od 1. října do 31. ledna. V této době se na Slovensku

průměrně uloví 170 vlků (odhadovaný počet vlků na Slovensku je asi 250 – 300 jedinců). Ovšem i na

Slovensku existují pytláci a není jich málo. Tento fakt může být pro migraci do Moravskoslezských Beskyd

fatální.“

Křížení vlků a psů v přírodě, vlčí večerníček a jiné zážitky

A: „Co si myslíš o tom, že se prý kříží vlci se psy? Údajně se to mělo stát v Sasku.“

M: „Nevím jak v Sasku, ale slyšel jsem o tom v Lužici. Vlci tam přišli z Polska a údajně tam měl být

jeden vrh, kdy volný pes nakryl vlčici. Je to „jedna paní povídala“. I zoologové psali o tom, že je to možné,

ale ta pravděpodobnost, že se zkříží vlk se psem je mizivá. Já netvrdím, že se ten případ v Lužici nemohl

stát. Samozřejmě mohl, geneticky i technicky je to samozřejmě bez problémů. Někdo dokonce tvrdí, že

karpatská větev vlků je dost geneticky „nečistá“ a že je v ní přimíšena krev domácích psů. Ale genetické

rozbory to nepotvrdily. To mezidruhové křížení je nepravděpodobné. Vlk, když přistihne v lese psa, zabije

ho. Vlčice, když ji „otravuje“ pes a ona zrovna nehárá, zabije ho. Když hárá, tak je to většinou vůdčí vlčice,

která má partnera. Musela by to být opravdu volná vlčice a to je prostě málo pravděpodobné. Netvrdím, že

se to nemůže stát, ale pokud ano, rozhodně to není masová záležitost.“

A: „A co třeba saňoví psi? Tvrdí se, že indiáni to dělali s malamuty tak, že uvázali fenu v lese...“

M: „To tam vypráví běloši. Ani to není pravděpodobné. Z té první generace stejně nikdy „saňák“

nebude. A ti domorodci takhle dopředu, aby si psy „šlechtili“, neuvažují. Oni potřebují psa, se kterým budou

jezdit příští rok.

Je pravda, že konkrétně na malamuty vlci nereagují agresivně. Jednou jsme byli v Bělověžském

pralese a místní zoologové se divili, že máme psy uvázané u stromu a spíme ve stanu, že prý nám je vlci

sežerou. Prý tam loni byli nějací Holanďani s retrívrem a ráno našli jen krvavý obojek...

Já mám na diktafonu nahrané vytí vlků a když vím, že jsou někde nedaleko vlci a potřebuju je

přitáhnout blíž, tak potichu pustím Mishovi to vytí, on na to začne také výt a za chvíli slyším, jak mu ti vlci

odpovídají a stahují se okolo.

Letos v únoru, dost tehdy mrzlo, jsem měl fantastický zážitek v Beskydech. Byl jsem tam bez stanu

a ležel jsem ve sněhu v záhrabu. Najednou jsem uslyšel vzdálené vytí. Misha na to odpověděl a Fram se k

němu přidal. Za chvíli se to vytí krásně přiblížilo a teprve ráno, když jsem vstal a trochu se rozhýbal, jsem

zjistil, že ti vlci k nám přišli až na třicet metrů. Vlci jsou velice zvědaví. Jak jsou opatrní a ostražití, tak jsou

zvědaví.

Například v Bukovských vrších je jedna obec, tam mají vlci pozorovatelnu třicet metrů od poslední

chalupy a mají tam celou obec jako na dlani.

V Beskydech zase mají pozorovatelnu přímo u jednoho domečku. Objevil jsem tam místo, hned za

takovým symbolickým plaňkovým plotem, kde bylo velké množství trusu, spousta stop a vyležené „kotle“,

takže bylo jasné, že tam ti vlci chodí často a na dlouho. Bydlel tam jeden stařeček, jmenoval se myslím

Tomáška, a ti vlci mu přes zahradu koukali přímo do obýváku na televizi. Říkal jsem si, že se k němu snad

chodí koukat na fotbal. Zašel jsem k němu a ptám se ho: ‚Pane Tomáška, viděl jste tu někdy vlky?‘ A on mi

povídá: ‚Ale kdepak, v Beskydech nežijí vlci.‘... Oni se k němu chodí koukat každý večer na večerníček a on si

jich nevšiml. No, přece mu to nebudu vykládat, aby se starý pán bál....

Vlci jsou pozorovatelé, kteří nechtějí být viděni....“

Cestování za vlky

M: „Než maminka onemocněla, jezdil jsem vlastně pořád za vlky, zmapovali jsme celou Evropu, část

Asie a Kanadu.“

L: „A kde jsi byl za vlky nejdál?“

M: „Já nevím, to záleží jak to měříš.. Byl jsem na Kamčatce a byl jsem na Aljašce... Nebyl jsem v

Japonsku.“

A: „Byl jsi třeba v Pákistánu?“

M: „Byl jsem v Afghánistánu jako horolezec, to bylo v hlubokém komunismu a tehdy to byla úplně

bezpečná země, v Pákistánu za vlky byl Filip (Monteho „dvorní“ fotograf Filip Chludil, pozn. aut.), ale byli

jsme spolu v Jordánsku za arabskými vlky, konečně jsem viděl Petru, kterou jsem miloval...“

Fram se hlasitě připomíná. Monte ho několikrát napomíná až nakonec vykřikne:

„Frame, už dost! Já vím, že nás slyšíš mluvit, tak mluvíš taky, ale to nejde. Přece nebudu starého

pána lískat...“

Fram a vlci

Řeč i pozornost se přesto stáčí k Framovi: „On je velký kámoš s vlky... Dokonce se samci. Jednou

jsme byli na návštěvě v jednom parku v Německu a tam byl vlk a dvě vlčice. Fram se těm vlčicím velice líbil.

A Igor – to je obrovský nádherný bílý vlk – tak ten Igor – jak bych to vyjádřil lidským jazykem – ten vlk si

povídal s Framem a nechtěl nijak dominovat, aby to vzájemné přátelství nenarušil. Tak si spolu povídali, ale

on zároveň těma obrovskýma tlapama odháněl ty svoje partnerky. Jakoby říkal: ‚Běžte, vás nedám, ale zase

chci být kámoš a přece se nebudeme rvát kvůli babám.‘

O výživě

A: „Čím vlastně svoje psy krmíš, že mají takovou kondici, zuby a podobně..?“

M: „Nejvíce masem. Granule taky, ale hlavně maso. Jednu dobu se tu psalo, že se nemají míchat

granule s masem, což je totální hloupost. Ptal jsem se na to na Aljašce jednoho z vynikajících musherů, dělal

jsem mu trenéra a ošetřovatele pro asi 120 psů, a ten mi řekl: ‚Ty nejlepší granule, které existují používej ve

stejné kategorii jako rýži. Čili jako přílohu. A jinak maso, maso, maso, zelenina, vývary,... ‘ Oni samozřejmě

dostávají i granule. Když jsme na cestách, tak granule jsou záchrana...“

M: „Například v Mongolsku a jiných asijských zemích, kde se chovají pastevečtí psi (kavkazáci,

šarplaninci,...), víš co ti žerou?“

A: „No, asi ovce...“

M: „No to právě vůbec ne. Tam nic jiného než ovce není, ale ten pes nesmí dostat jehněčí. Nevím,

jestli je to pravda nebo pověra, ale jehněčí prostě nedostane. Ti psi jsou všichni na mléku. A jací z nich

vyrostou obři..

Říká se, že pes nemá ty správné enzymy, aby mléko strávil, ale to není pravda. Já sice psům mléko nedávám,

protože mě tenhle názor taky zastihl, ale jinak jogurty, tvarohy, sýry, to všechno bez problémů.“

Vrtulník

„Loni, když jsem se sem přestěhoval, to bylo zhruba v době, kdy tu byl na návštěvě papež. A moji

psi měli z toho stěhování trauma a já taky. Abych mohl být u nich, spal jsem tady na zahradě ve stanu. A

jak tu byl ten papež a kvůli němu pečlivá ostraha, tak tady obletoval vrtulník a hledal případné ozbrojence.

Já jsem si to vůbec neuvědomil. Najednou slyším blízko vrtulník, tak jsem otevřel stan a koukám, jak

bodovým reflektorem pročesává zahradu. Nejdřív se zastavil na psech, pak se posunul na ten stan a oslepil

mě. Já jsem na něj mávl a zalezl jsem zas do stanu. On z toho měl legraci, tak na mě na pozdrav třikrát tím

reflektorem zablikal a zas odletěl...“

Misha – ornitolog

„Fram, ten na co přijde živého (ze zvířat), to zabije. Ale Misha, to je entomolog, ornitolog a milují

ho ptáci. Když si na jaře pěnkavy stavěly hnízdo, tak nejdřív sbíraly psí chlupy po okolí. Pak zjistily, že je

zbytečné sbírat po okolí, když ten ocas je tak pěkně huňatý a začly je Mishovi škubat z ocasu. Musí mezi

nimi být něco zvláštního, protože ty pěnkavy nějak pochopily, že on pro ně není nebezpečný, že jim

neublíží. Představte si to: Misha leží a pěnkavák mu začne škubat chlupy z ocasu. Misha zvedne hlavu, dívá

se na toho pěnkaváka, najednou jemně opatrně ten ocas zvedne, aby si ho prohlédl. Ten pěnkavák jako

kolibřík balancuje, aby nespadl, ale neuletí. No a takhle pak vypadá hnízdo, které vichřice shodila ze

stromu...

Nebo tuhle, vyšel jsem ven a Fram mě vítal a Misha nevylézá z boudy... Já si říkám: je nemocný.

‚Míšánku, co ti je?‘ Koukám mu do boudy a on tam leží tak nešťastně a před ním svinutý do klubíčka ježek.

Misha na mě kouká s výrazem: taťko, pomož, já ho přece nemůžu rušit. Tak jsem vzal ježka na lopatku a

vynesl ho a Misha pak radostně vyběhl. On prostě miluje zvířátka.“

Jak se ke psům chovají jinde

Uvědomili jste si někdy, jak přísná opatření u nás platí v souvislosti se psy? A to jsme národ

pověstných pejskařů. Tady máte několik zážitků z jiných zemí, kde se zdaleka tolik psů nechová:

(Ve Francii) „Před pekařstvím uvazujeme psy. Do obchodu s potravinami je přece nebudu brát..

Majitel toho obchodu se nás ptá: ‚Proč uvazujete ty psy, vemte je dovnitř. Co kdyby vám je, takové

nádherné psy, před mým obchodem někdo ukradl!‘ “

(V Americe) „...neseženeš košík. Tam dostaneš všechno od botiček až po briliantový obojek, ale

košík, to tam není běžné. Za mnou jezdili z Ameriky známí, jejich tatínek tam choval NO, a oni tady

nakupovali košíky ve velkém. Mně se stalo, že jsem v New Yorku nastupoval do metra se psem a

automaticky jsem mu dal košík. Kolemjdoucí mi povídá: ‚Ten bude asi ostrý, že? Když má ten košík.‘ Já na

to, že ne, že je hodný. Ale do metra přece bez košíku nesmí... ‚Kdepak, tady to nemusí mít.‘ Tak jsem mu ho

sundal a ten pán povídá: ‚A on nekouše?‘ ‚Ne‘ povídám já. A tehdy jsem se dozvěděl, že tam můžeš kamkoliv

bez košíku, ale plně zodpovídáš za psa a když ten někoho kousne, tak mu zaplatíš na odškodném strašně

moc peněz. Ty sám musíš posoudit, jestli je ten pes natolik spolehlivý, že mu ten košík nemusíš dávat.“

Chov psů na řetězu

„Já jsem byl vždy odpůrcem chovu na řetezu u boudy. Pro psy jsem dělal kotce a tak dál. Když jsem

byl na Aljašce, viděl jsem, že všichni psi jsou na řetězu a divil jsem se tomu. Musheři mi řekli: ‚A jak je máš

ty?‘ Odpověděl jsem, že mám psy v kotci a oni na to: ‚A máš je jednotlivě, nebo dohromady?‘ - protože

věděli, že malamuti pohromadě být nemůžou. ‚Ty jim úplně kazíš charakter. Vždyť oni byli odjakživa takhle

vychováváni. Ti psi na sebe musí dosáhnout, aby se mohli poprat. Ale oni se nepoperou, protože vědí, že

každý má svoje teritorium o půl metru dál. Naučí se vzájemně respektovat.‘ Kdybych je měl na volno a dal

mezi ně dvě misky, tak půjdou do sebe. Takhle mají ty misky úplně stejně daleko, každý ví, že má svoje

soukromí a přitom se můžou pomalu navštěvovat v boudách. Tohle jsou ale zkušenosti, na které nepřijdeš,

dokud nejsi s člověkem, který jich má sto dvacet a vysvětlí ti proč jsou vlastně takhle chovaní a proč jsou

takhle uvazovaní..“

Najednou se ozve žabí skřehotání. To se hlásí Monteho telefon... „Musel jsem si nastavit nějaký

zvuk, který neruší zvířata...“

O zdraví a kolik stojí

Postáváme u psů, hladíme je a Monte nám vypráví jak to bylo s Mishovou mrtvicí. My jsme mu na

oplátku popsali jaké to je, když vám jeden ze psů znenadání a bez zjevné příčiny na deset dnů ochrne a ani

veterinář neví, co se mu vlastně stalo. A kolik peněz zdraví chlupatého člena rodiny může stát? Jistě o tom

víte své. Jeden zážitek za všechny:

„Když jsem ještě bydlel na Vysočině, stalo se to asi před třema lety, ke mně najednou přišel pes s

kapkou krve na oku. Nejdřív jsem si řekl, že to nic není, ale pak jsem si všiml, že má ve víčku šípkový trn a

že ten trn jde skrz až přímo do panenky. Udělal se mu v ní takový kalný obláček. Veterinář vyřkl ortel

„eroze rohovky“. Dal mi na výběr ze dvou možností řešení. Buď půjde na operaci, která bude stát asi 20

tisíc. Nebo se to bude rozkapávat, což bude stát zhruba 90 tisíc. Zato to nebudu muset platit hned a

najednou, ale bude to trvat půl až tři čtvrtě roku. Při operaci je 50% šance, že se to oko zachrání. V

případě metody rozkapávání je šance 90%. Samozřejmě jsem vybral tu delší, dražší a spolehlivější variantu.

Měl jsem tehdy odložené nějaké peníze na opravu střechy...“

Začlo se pomalu smrákat, podzimní dny jsou krátké a při příjemném rozhovoru čas ubíhá rychle.

Bylo na čase se rozloučit. Monte si ještě prohlédl naši „čtyřhlavou saň“, dostal od ní na rozloučenou několik

„polibků“ a vrátil se ke svým huňáčům. My jsme se vydali zas na cestu...