O vlcích a československém vlčáku

Jenže československý vlčák žije, jeho populace roste, jeho majitelů přibývá. Jak je to u pracovního plemene možné, když výcvikáři ho nevyhledávají, a jeho charakteristické vlastnosti jako odolnost, vytrvalost a ostré smysly nejsou pro zkoušky dle platných zkušebních řádů podstatnou předností? Kde se berou noví milovníci plemene československý vlčák? Proč lidé chovají toto plemeno? Proč ho chovám já? A proč třeba právě Vy? A proč ne, nabízí se krátká odpověď. Lidé chovají ledaco. Pudlíky i dravé piraně. Štíry i jedovaté hady. Chameleony, varany i opičky. Lidé sedí ve věznicích mnoha vzdálených zemí za pašování chráněných druhů zvířat. Jednotlivci i státní instituce obcházejí mezinárodní dohody CITES. Kradou papoušky ze zoologických zahrad. A pak si svá zvířata označují mikročipy, aby je mohli identifikovat, až jim je někdo ukradne. Pštrosí maso i vejce či krokodýlí kůže jsou produkovány komerčními farmami. Soukromí majitelé chovají americké pumy, ussurijské tygry, perské levharty, kanadské i eurasijské vlky...

Chovat vlky, mít doma vlka ...

Nic nového pod Sluncem. Lois Crislerová to popsala v knížce Život s vlky. Jaromír Holeček v Osamělé vlčici. Erik Zimmen ve studii Vlk. Eberhard Trummler v knížce ...

Zkrátka příkladů je dost. Vlky chová kdekdo, jen se obávám, že mají něco společného. Nemohou se plně adaptovat na život v zajetí, a člověk jim přes všechnu snahu přijatelné podmínky nabídnout nedokáže. Vlci v zajetí trpí. Přečtěte si, prosím Vás o to, třeba hned první citovanou knížku a zamyslete se nad koncem příběhu.

Znám vlky. Pracuji se skupinou osmi vlků v ZOO Brno. Vídáme se denně, poznají mne z dálky. Vítají mne. Důvěřují mi. Důvěřují? Znají ten rituál. Příchod, oslovení jménem, vlčí pozdrav. Vyskakují k ochozu, zkouší mi olíznout podanou ruku. Sledují mne podél oplocení výběhu. Dominantní vlčice jde vedle mne, ostatní zahání. Jde sebevědomě, sebejistě, oddělená plotem. Ostatní ji následují, trošku se hádají o pořadí, jsou tak blízko. Stačí odemknout visací zámek, otevřít branku a ... kde jsou vlci?

Mladší zmizeli v noře, starší se tlačí na opačné straně výběhu, jen dominantní vlčice je asi v polovině a vrčí. Otočím se zády a nevšímám si jí, odváží se o něco blíž. Otočím se čelem, vyštěkne a couvne. Vykročím k ní, prudce uskočí a prchá, zatímco zbytek smečky definitivně zmizel v noře. To měla být ona důvěra? Ale ne, i po letech jen adaptace, zvyk. Musíte odebrat vlčátko matce, vytrhnout zvíře z přirozené sociální skupiny, aby bylo nuceno vytvořit si náhradní sociální vazbu na člověka. A potom ?

Vlče žije s námi. Zná několik osob, ve známém prostředí vypadá spokojeně. Na důvěrně známých místech si hraje, dovádí, těší se ze života. Několik okamžiků strávených pozorováním vlčete může člověku doplnit pohár chuti do života, přidat optimismu. Chvíle pozorování hry vlčat vyváží včerejší hádku s šéfem i pohled na poslední výplatní pásku. Pro nás. Pro lidi odtržené od přírody, vyřazené z ekologických vztahů či vyhnané z ráje - jak komu libo. Za jakou cenu ? Čím platí vlk za chvíli lidského potěšení ?

Z pohledu vlka je lidský svět děsivý.

Je chudý na podněty, proti běžnému biotopu vlka je takřka měsíční krajinou, avšak ty podněty, které přece přicházejí, mají naprosto nepřiměřenou intenzitu. Nedostatek jemných podnětů, přinášejících informace o okolním světě a zaměstnávajících vlčí nervový systém, je v lidské "civilizaci" zrůdně doplňován náhlými nárazy zvuků, pachů a světel tak silných, že na nich pro vlka není nic k hodnocení - jeho jedinou myslitelnou reakcí musí být zoufalý pokus o útěk do větší vzdálenosti.