To je vlk? (2009 - 11)

Psa máme poprvé

Nedávné přestěhování nám poprvé umožnilo mít psa. Jsme v psím světě nově a proto od tohoto povídání, prosím vás, nečekejte odborné pojednání o chovu psa. Je dokonce možné, že z přehršle "zaručeně nejlepších" návodů na psa jsme vybrali postupy, které jiní chovatelé neschvalují.

Kdo je to "my"

Jiří a Marta, moji rodiče. Hanka, jejich dcera. Bydlíme v domku se zahradou na kraji Prahy.

Jak se nám Rakša přihodila?

Mně se líbí lecjaké plemeno i voříšek, řadu psů jsem poznala u svých kamarádů. Vlastně jsem chtěla jakéhokoliv velkého psa, kterého bych mohla obejmout (a ne pouze dvěma prsty kolem krku...).

Táta chtěl psa ve smyslu německého ovčáka.

Máma si zas představovala psa spíše pomenšího, v typu malý, milý a poslušný.

A při zjišťování na internetu, co všechno vlastně obnáší vlastnictví psa, kde a jak konkrétně se zmocnit nějakého toho roztomilého ovčáckého štěňátka, narážíme na různá srovnání s jinými plemeny, snažíme se vyznat v té hromadě informací, a při té mele na nás vykoukne obrázek a video Československého vlčáka.

Pak už to jde jedno za druhým.

Co je čévéčko doopravdy zač?

Informace na internetu

- aneb nenechte se zahltit.

Na internetu jsme se dozvěděli že pro začátečníky ČV nejsou, jsou vlčí, jsou ostří, neradi mění majitele, a když se špatně vychovají tak je to průšvih do konce života (buď psa a nebo majitele).

Na druhou stranu jsme viděli fotky těchto dravců s dětmi, a jak na vycházkách oni ostří rváči nenosí náhubky, dokonce jsme na vlastní oči viděli videa jak si čévéčka s jinými psy hrají a perou se aniž by to dovádění skončilo v kaluži krve.

Začněte třeba tady a nebo rovnou na Wolfdog.org

Je to soukromý web, kde najdete spoustu užitečných věcí a to v několika jazycích. Krom obsáhlé databáze jednotlivých psů a seznamu plánovaných vrhů štěňat je tam i funkční diskuzní forum, kam všem velmi doporučuji nakouknout. Máte nějakou otázku? Věřte, že už se ptali lidé před vámi. Třeba čím krmit a kolik to stojí, jaký kotec zvolit, jak psa připravit na výstavu, jestli radši psa či fenu, jestli ho mají v bytě, kolik se ČSV dožívají a jestli jsou plaší.

Informace od lidí "z branže"

- aneb důvěřujte ale prověřujte.

Na cvičáku se na čévéčko tvářili opatrně, proč zrovna tohle plemeno, nicméně ano, s čévéčkama zkušenosti mají. Bohužel vždycky to byli psi na převýchovu, a že to byla dřina.

Jeden veterinář nám to rovnou rozmlouval. Své příbuzné koupi čévéčka zrovna nedávno vymluvil, protože jsou to nezvladatelní psi, a s upřímnou snahou pomoci nám doporučoval vybrat si bezpečnější plemeno.

Také pan Desenský důrazně doporučuje si pečlivě vybrat plemeno podle povahy (plemene i majitele), a ne podle "hezkých chlupů". Dále doporučuje sehnat si o vybraném plemeni všechny možné pomluvy a drby, a s rozumem jim popřát sluchu.

Nejvíc nám pomohla paní chovatelka Soukupová z chovné stanice Československého vlčáka Z Molu Es, která nebydlí příliš daleko od nás. Navštívili jsme ji a její psy, a krom ohromení při pohlédnutí na ta pružná a ladná živá zvířata, která jsme předtím viděli jen na obrázcích a videu, jsme i paní chovatelku vyzpovídali ze všeho, na co jsme si vzpomněli. Odcházeli jsme s tím, že si asi koupíme fenku.

Holt jsme se romanticky zhlídli ve vlčí stránce tohoto plemene. Jen jistá nejmenovaná máma se při pohledu na "hotového" vlčáka spíš polekala a dumala nad tím, kdy a jak přesně se to plánované roztomilé drobounké vychované štěňátko zvrtlo v obrovského divokého vlka, který ji jednou nepustí do domu.

Psi, co jsme viděli my, byli klidní, někteří velmi přátelští, někteří trochu plaší a všichni se pohybovali úplně jinak než jak jsem já od psů zvyklá. Československý vlčák plavně klusající je nádherný.

Čévéčko není bojové plemeno

Zatím na Rakšu zbrojní pas nepotřebujeme. Na druhou stranu je pravda, že českoslovenští vlčáci si podle mne opravdu hrají divočeji než běžní psi. Obzvlášť na fotkách to vypadá vražedně, ozubené vlčí tlamičky a divoký výraz... a přitom je to pro ně jen takové přátelské šťouchání.

Jak Rakša rostla, stále méně majitelů neznámých psů jí dovolilo si s jejich miláčky pohrát. To jen tak upozornění, že vy sice můžete vědět, že váš pejsek je největší mazel na světě a psu ani člověku nikdy neublížil, nicméně ostatní v něm mohou vidět psa tichého, silného, divokého, s vražednými zuby a podezřele vypadajícího jako vlk.

Na vycházkách by si se všemi psy hrála, i s mnohými majiteli. V ohryzávání psů má již značnou výdrž, i kamarádčin zdatný labradorský hryzal jí měl po čase plné zuby. Ale košík na protestující Rakše to vyřešil:)

Když potká nové psy, s chutí se seznamuje, ačkoliv při hraní zpočátku utíká se staženým ocasem až na bradu. Na zuřivé psy za plotem pokojně vrtí ocasem a snaží si nechat ukousnout čumák. Z vycházky se nejradši vrací s hlavou celou ožužlanou.

Mohl by si tedy kynolog začátečník pořídit takto specifické plemeno?

Na to já ještě odpověď nemám, ale zatím se nám naše fenka osvědčila. Nějakou tu literaturu jsme pročetli. Povídali jsme si se zkušenějšími majiteli. Naše paní chovatelka Kaufmanová také zůstává v kontaktu a poskytuje cenné rady. Paní Soukupová říkala, že někdy jsou nezkušení noví majitelé lepší, než mazáci cvičitelé, protože si nechají poradit a navzájem se se psem učí. Každý pes má svou osobnost, a té je třeba výcvik přizpůsobit.

Čévéčka jako štěňata koušou na co dosáhnou, akorát na rozdíl od ostatních kousajících štěňat různých plemen, co jsem na vlastní kůži pocítila, Rakša kousala ostřeji (možná měla ostřejší štěněcí zuby?). Všimněte si prosím onoho minulého času slovesa kousat. Opravdu silné kousání lze za měsíc či dva odnaučit. Buď Rakša zvolnila sama od sebe, a nebo jsme ji to odnaučili. Nutkavé kousání jsme také přesměřovali na neživé objekty, totiž že jsme jí při mazlení šoupli do tlamy dudlíka v podobě veliké kosti, kusu dřeva, ... a naše ruce byly ušetřeny. Bylo nám také řečeno, či jsme to někde vyčetli, že kousání, žužlání a lízání je také projevem vlčácké náklonnosti, což je pak těžké mít Rakše za zlé. Občas ještě Rakša vezme ruku do tlamy, když se nás snaží vyprovokovat k hraní a praní. Při drbání na bříšku taky ráda žužlá ruku, to pak úplně blahem chrochtá. Se štěněcí Rakšou jsem se ráda prala, ale jak nám rostla a sílila, její stisk začal zanechávat modřiny, šrámy a jizvy (ty štěněcí zuby byly jak nože, fakt!), až bylo nutno tomuto praní učiněno přítrž. Pak skoro ze dne na den v jednom roce kousat prostě přestala. Tedy zůstalo jí skákání, kousání či štípání, když se chce porvat a pohrát, ale při běžném kontaktu prostě ruku už nestiskne, nahradila to lízáním, ňufáním, či ždibáním.

Lízání

Blízalka je Rakšino druhé jméno.

Prvně všechno prozkoumá čuchem, a pak si lízne. Na uvítanou ráda olizuje kam dosáhne, dokonce s výskokem oblíznout obličej. Brýle olíže, ruce krásně voní, stejně tak nohy, všechno olízat. Nové lidi očuchat mezi nohama a pak bleskurychle blíznout pusu, nos, uši, krk. Při práci na zahradě do všeho přidá jazyk k dílu (nůžky, kladivo, vrtačka), kárající prst na usmířenou olíznout, časopis přečíst jazykem... Rakšin jazyk je neuvěřitelně rychlý a zdá se že všudypřítomný.

Ne a ne štěknout

Co se vlčího pohledu týče, některá čévéčka mají uhrančivě žluté oči. Že zrovna váš pes bude mít takové oči, vám ale nikdo nezaručí. Na foru wolfdog.org jsem se dočetla že barva očí se mění během prvního roku života. Přesný věk ve kterém dojde k ustálení barvy je dost individuální. U něktrerého štěněte je oko světlé už v prvních měsících u jiného může i tmavší oko zesvětlat. Žluté oči jsou určitě působivější ale stejně psu nevydrží po celý život. Starším psům oči tmavnou. Stává se, že někdy po roce stáří oko proti štěněcímu věku zesvětlá (probarví se) - tyhle oči pak obvykle svou barvu více méně drží až do stáří. Bledé žlutozelené oči obvykle rychle ztmavnou na sytě žlutou a pak už je individuální, zda tmavnou postupně dál, nebo vydrží jantarové do relativně vysokého věku a hodně ztmavnou až vysloveně ve stáří.

Jízda autem

Zřejmě jsou na tom psi podobně jako lidi, někteří snášejí, jiným se dělá špatně. S věkem problémy ubývají. A někdy to závisí na autě. Také prý dálnice je snášena lépe, než popojíždění, zrychlování, zpomalování a zatáčení ve městě.

Univerzální všelék je prázdný žaludek, tedy před cestou nekrmit.

Rakšu jsme jako štěňátko nejdřív vozili v náručí, což s občasným brekotem tolerovala. Když byla moc velká a moc sebou mlela, odložili jsme ji do kufru, a furt jsme u ní měli ruku a uklidňovali.

Chyba - jak jsme byli napjatí z toho co ta chudinka musí protrpět, ona se utvrzovala v tom, že se opravdu děje něco hrozného. Zvlášť když jsme jí za to "chválili". Jedna cesta autem s vystresovanou mámou skončila dokonce tak, že Rakša půl cesty zoufale vyla:)

Docvaklo nám to konečně, a bez chlácholení, dotyku a jako že to je věc běžná jsme ji dále vozili v kufru a ona se rychle zklidnila a poznámky si nechala pro sebe.

Špatně jí bylo obvykle do čtvrt hodiny jízdy, nejdřív začla slintat a pak zvracela celé jídlo, nebo když nebyla po jídle, tak aspoň šťávy a pamlsek, co dostala za odměnu za to, že se nechala naložit do kufru.

Asi od půl roku jsme si dávali záležet, aby do kufru šla s prázdným žaludkem, obvykle ona sama ani pamlsek za naložení nesežrala. (!) Od té chvíle zvracela asi dvakrát, v druhém případě to po sobě stihla zase pečlivě uklidit dřív, než jsme stihli zastavit. Slintá pořád (9 měsíců) a naskakuje do kufru už sama, ale velmi neochotně.

A je to teda vlk?

Není. Ale podobá se mu vzhledem. Nicméně tato podobnost také není jednoznačná, páč Rakšu už kolemjdoucí lidé označili krom vlka také za kojota, českého vlka, českého či československého ovčáka, malamuta a huskyho:)

...