Letní výcvikový tábor ČSV Jasenie
Post date: Nov 12, 2014 10:33:18 PM
V Tatrách se prý letos přemnožily myšky, jak jsme zjistili v noci, kdy myši ochutnaly psí granule na poličce, snědly psí mlsky hned vedle, prokousaly se do krabice mléka (budiž jim to odpuštěno, myšičkám žíznivým) a uhryzaly kus čokolády (to jim teda neodpustím!).
Do kufru jsme spakovali Rakšu i Marley, zamávali našim, a já s Rickem jsme vyrazili na dlouhou cestu do Tater, kde se konal psí tábor slovenského vlčáckého klubu. Po dlouhé cestě nás uvítali milí pořadatelé, nepřipravení zaměstnanci hotelu Relax Lomnišťa, a družní Slováci se svými československými vlčáky. Hrnuli jsme se ubytovat do chatky, kde nás zaujala absence nábytku (Nevadí, tak si ho přineste z vedlejší chatky, kde ještě nikdo není:), elektřiny (Chyťte si opraváře, on vám ji zapne) a záchodového prkýnka. Když jsme si hotelu postěžovali, že jsme si zaplatili chatku i s postelí, tak nás pohotově přesunuli do jiné chatky, kde postele byly, takže takové drobnosti jako myší bobky mezi peřinami jsme už hravě přehlídli:)
Neměli jsme to dělat.
Po tomto nepříjemném začátku už bylo všechno jen lepší, okolní příroda nádherná, viz galerie z venčení, a po dobrém vyspání jsme si ještě oba gratulovali (potichu a anglicky), že jsme už další noc v chatce nestrávili, protože jsme u snídaně slyšeli jiné chatkaře lamentovat, že jim myšky pojedly i oblečení...
Odkaz na fotky z výletu po kopcích najdete tu, a já bych jen ráda podotkla, že když vám Slovák řekne "Bude to úplně nenáročná krátká procházka po hřebeni, vhodná pro malé děti," tak si s sebou pro jistotu připravte mačetu a ty sandále nechte doma. Krásně jsme zmokli (no pláštěnku si v horkém dni do hor nesbalí fakt jen pražák), ale vůbec nám to nevadilo, protože krásné hory a krásní psi nám to vynahradili.
Také jsme se účastnili přednášky od policejního psovoda o výcviku psa pro vyhledávání drog, bomb atd. a to i s ukázkou a povzbuzením, že čévéčka toto zvládnou taky, protože čuchání je baví a nos mají vynikající.
Na táboře se také konala výstava, na kterou se sjelo spoustu krásných psů, ale já fotila jen psy, protože na feny už jsem neměla sílu. Nejvíc se mi líbil veterán Lesan Kysucká hviezda, vypadal a pohyboval se jako mladík.
Rick s Rakšou dokonce razí teorii o tom, že nás v té chatce navštívily nějaké zmutované myši, protože Ricka v noci vzbudilo škrabkání drápků po panelech na zdi, tak trochu se probral a ve tmě zaostřil, a spatřil nečekaný úkaz - po stěně lezla krysomyš tak veliká, že se jí ani naše myšolovka Rakša neodvážila slovit. Prostě pod ní seděla celá zkoprnělá a bez hlesu ji s výrazem "What. The. Hell." sledovala:PNevím, co o šedých spolunocležnicích soudila Marley, ale myslím, že se nám všem čtyřem velmi ulevilo, když Rick dohodnul přesun z dřevěné chatky do zděného hotelu. Tam žádné myši nebyly, bylo tam čisto, tekla teplá voda, a na záchodě byl i toaletní papír!
Konala se tam i bonitace a svod, kde jsme původně chtěli předvést Marley, vzhledem k tomu, že její táta Shadows pochází ze Slovenska, ale jak já, tak Rick jsme byli celí malátní. Já jsem zřejmě měla nějakou otravu jídlem, tak špatně mi už dlouho nebylo:) a Rick měl naopak nějakou otravu alkoholem, protože Američan prostě oproti odolným domorodcům nemá šanci, zvlášť když vytáhnou domácí slivovicu. Čili jsme oba polehávali scíplí na pokoji a toužili být doma u maminky:)
Na dlouhou cestu domů jsme sbalili jen Marley, protože mezitím dorazil táta, přebral si Rakšu, a vyrazil s ní na několikadenní tůru, viz. předchozí příspěvek. Rakše spadnul takovej kámen ze srdce, že to muselo být slyšet až u protinožců, protože jak viděla, že se balíme a nakládáme do auta, opustil ji veškerý dobrý rozmar a předváděla ukázkového životem zlomeného starého psa. Když na ni táta hvízdnul a vyrazil pryč a vzhůru, vypálila bez ohlížení cvalem:)
Narozdíl od své mámy se Marley vozí s nadšením, a těsně před odjezdem se nám i naskytla možnost vidět Shadowsova tátu Lucifera, a pokusit se vyfotit dědu s vnučkou. Píšu "pokusit", protože jak jeden, tak druhý byli celí rozjívení, a z dvaceti identických portrétů mám dvacet šklebících se vlkošedých chechtáků. Jestli voni nejsou příbuzný.
Další fotky najdete například tady, pan Michal Volárik jako obvykle byl tiše všudypřítomný a podařilo se mu vycvaknout řadu krásných portrétů nejen Rakši s Marley.